Chapadla státu na nás zase chtějí o něco víc přitlačit. Poté, co soukromým zařízením nadirigovala státní moc zákaz kouření v jejich prostorách, aby pro tuto neřest podpořila větší využívání prostoru veřejného a tedy větší požitek nás všech, který s našimi milými kuřáky a kuřačkami tento prostor sdílíme, pohrozila chudákům výletníkům a milovníkům přírody tvrdým pokutováním jejich vstupu do tzv. honiteb.
Možná nás chce státní moc prostřednictvím dalšího omezení našich svobod ušetřit hrůzného pohledu na krvavá jatka, která se v tzv. honitbách plánují a jejichž obětmi se mají stát divoká prasata a jeleni, přesto proti této zvůli, která nemá s ochranou přírody vůbec nic společného, zásadně protestuji.
Mnohokrát jsem byl svědkem tzv. mysliveckého hospodaření, jehož výsledkem jsou postřelené kachny, které se marně snaží vzlétnout z hladiny rybníka, prasata s ustřelenými končetinami, těžce se belhající krajinou, aby nakonec zesláblá a vyhladovělá pošla v křečovitých bolestech někde v křoví. Setkal jsem se srnci s ustřelenou čelistí, kteří museli zakoušet těžko snesitelná muka při čekání na milosrdnou smrt, zatímco myslivec, který je postřelil, nafukoval své zážitky s kamarády v hospodě.
Živočichové s pařáty a drápy představují v mysliveckém pojetí tzv. škodnou zvěř a jsou stříleni na potkání, včetně vzácných a chráněných druhů jako je třeba orel mořský nebo vydra říční, jen aby myslivci mohli obhájit svoji nezbytnost při tzv. regulaci zvěře. A pak nám vypráví pohádky o tom, že prasata nemají přirozeného nepřítele. Jistěže ne, když se přirozený nepřítel, jako je třeba rys nebo vlk, už dávno stal obětí mysliveckého řádění.
A nejen mysliveckého. Další zlo představuje stále rostoucí automobilový provoz, potřebujeme více a více silnic, abychom nemuseli udělat krok pěšky a i na ta dříve nejodlehlejší místa se dostali pohodlně sedící za volantem. A z druhé strany lesa se ozývá, jak naše populace tloustne a zhoršuje se její zdravotní stav. A řešíme to dalším nesmyslem – nadirigujeme školním bufetům, co mohou a nemohou dětem prodávat na svačinu. Regulaci telekomunikačních služeb neumíme, i když na to máme nabobtnalý úřad, zato regulace prodeje pamlsků dětem nám jde na výbornou. A je nám jedno, že bufet raději zavře a děti si koupí čokoládu v obchodě před školou. Hlavně, že máme předpis a můžeme dělat na občana bu bu bu.
Auta, na rozdíl od výletníků, ale zřejmě ministerským pečovatelům o krajinu nevadí. Upozorňuji, že pod nohami výletníků jistě neskončí tolik obětí na životech jako pod koly dopravních prostředků. A ani ten nejhlasitější pokřik skupiny nadšenců přírody nepřehluší jediné auto svištící kolem nich, div že je neporazí, neřkuli sluch drásající řev motocyklu nebo čtyřkolky. Ale tyhle vehikly asi do honitby mohou že? Jak by přece jinak mohli myslivci „pečovat“ o zvěř formou tzv. přikrmování, aby snad zima nezdecimovala stavy jejich potenciálních obětí?
Ochrana přírody vyžaduje úplně jiný přístup, pokud možno bez myslivců a bez aut. Zase se stačí podívat kousek ven z naší české kotliny, třeba do Spojeného království nebo do severských zemí. Vzácná místa a lokality nejsou od lidí chráněna plotem a zákazy, naopak, turisté a nadšenci jsou povzbuzováni k jejich návštěvě. Ale místo samo je opatřeno tak, aby návštěvníci procházeli (nikoliv projížděli) po vyznačené trase, často doplněné orientačními tabulemi přibližujícími přírodní hodnoty, které jsou na místě chráněné. A tak se můžeme procházet po pěšince, být součástí chráněného prostoru, vědět, že někde kolem nás odchovává svá mláďata vzácná poštolka rudonohá nebo papuchalk chocholatý, sledovat je z k tomu účelu vybudované pozorovatelny nebo se na vyvýšenině nebo otevřeném místě porozhlédnout a dalekohledem zaznamenat ten velký přírodní div a na některých místech být se vším seznámeni procházejícími strážci, kteří nám rádi poskytnou živý výklad o všem, co tady můžeme vidět a dělat. Pokutován není vstup, pokutovány jsou činnosti jako odhazování odpadků, dělání hluku, opouštění značených stezek nebo rušení a poškozování chráněných míst a živočichů.
Jaký to rozdíl třeba proti naší přírodní rezervaci Velký a Malý Tisý s celoročně umístěnou tabulí, abychom nerušili právě se rozmnožující populaci chráněných ptáků a s donedávna jedinou pozorovatelnou kousek za Přesekou, která se však náhle ztratila, aby na protilehlém místě vyrostla další myslivecká kazatelna. Asi aby se myslivcům na vzácné ptáky v rezervaci lépe mířilo a ornitologové je přitom nerušili.
Ochrana přírody neznamená prasečí jatka a tisíce postřelených mrzáků z živočišné říše, kteří bídně hynou za ostnatými dráty chránění před nevěřícíma očima turistů. Ochranou přírody nerozumíme ani tabule se zákazy vstupu a vymáhání pokut za to, že jdu po cestě, po které běžně bouří a plaší vše živé kolem silná vozidla tzv. myslivců či jiných vyvolených. Za ochranu přírody nepovažuji ani střelbu do všeho co se hýbe a jejíž obětí, není to tak dávno, se stal třeba i čundrák nocující v širém poli.
Ochrana přírody znamená především péči o ni a vytvoření systému jejího zpřístupnění veřejnosti, jakožto i kontroly chování veřejnosti v ní. Tolik odpadků, skládek, ale i množících se různých provizorních přístřeší jako je u nás se v civilizovaném světě nevidí. Stačí, když jsem v Jižních Čechách, abych vyrazil přes Gmund kousek do Rakouska, a stav prostředí je úplně jinačí. Čistota, značení, chování veřejnosti, orientační tabule, pozorovatelny ptáků. Aktivní přístup k ochraně, přístup, který s návštěvníkem počítá a pracuje s ním jako součástí chráněného prostoru, který návštěvníka vychovává a vede ke správnému jednání a úctě k přírodním hodnotám je jistě náročný a vyžaduje určité úsilí a čas. Je to však směr, kterým bychom se měli vydat.
Systém zákazů, pokutování a zvířecích jatek, jak je praktikovaný v naší zemi, k ochraně přírody nepovede. Naopak, odcizení lidí od přírodních hodnot dále zvýší jejich neúctu k přírodě a nekázeň při pobytu v ní. Nekončící diskuse třeba o ochraně hodnot šumavské přírody jen dokazuje skutečnost, že v našem pojetí je tzv. ochrana přírody pouhým zaklínadlem pro obhajování a naplňování představ nejrůznějších zájmových a lobbistických skupin. Kůrovec, dřevo, ochranné zóny nejsou nic než prázdné pojmy, které si berou do úst ti, jimž mají pomoci urvat něco víc na úkor těch druhých. K těm samozřejmě patří i myslivci. A ti chtějí zabíjet, mrzačit a nebýt při tom rušeni. Máme si to jako návštěvníci lesa nechat líbit?
