Na toto období roku se vždycky těším. Léto se přehoupne do druhé poloviny a my se snažíme stíhat z letních radovánek, ještě co se dá. A tak zatímco kroky tisíců Čechů vyrážejí za letním dobrodružstvím k moři, do hor nebo do vzdálených míst kam noha bělocha dosud nevkročila, já si to rázuji do turisty na chvíli zanedbané krajiny lesů, rybníků a luk na pomezí Vysočiny a Jižních Čech. Využívám vzácné to chvíle, kdy se masy hlučných cyklistů přemístily do zahraničních letovisek a klid lesa spíše naruší srnčí békání nebo osamělý houbař než jejich hlasité pokřikování. Jak příjemná to změna!
Tak i letos jsem se vypravil kodrcavým autobusem náhradní vlakové přepravy směrem na Jihlavu a dál k Jindřichovu Hradci. Dojmy a zážitky z cesty by určitě patřily spíše na webové stránky jiných provozovatelů nebýt letmého pohledu na reklamní tabuli kousek za Třebíčí hlásající slogan ZASTAVÍME DIKTÁT EU. A za slovy tvář v Japonsku narozeného poslance Tomia Okamury. Poturčenec horší Turka byla má první myšlenka při pohledu na ten výtvor. I při vědomí skutečnosti, že za britským brexitem také často stáli lidé, kteří se ve Velké Británii nenarodili a nyní se cítili ohroženi svými nově přicházejícími bratry. Migrant volá „nechceme migranty!“
Zastavíme diktát EU. Přiznám se, že takovou drzost jsem už opravdu dlouho neviděl, a to ani u komunistů. Plivnutí do tváře generaci, která více než 40 let musela přežívat v kleci komunistického ráje a která s takovou radostí a úlevou přijala naše členství v Unii jako definitivní potvrzení naší sounáležitosti se západním civilizačním okruhem. Generaci, jíž byl určen život „Se Sovětským svazem na věčné časy“.
Nevím, jaká jsou přání pana Okamury a jemu podobných, kteří uráží naše evropské cítění, historickou touhu českého národa být součástí západní kultury. Evropská unie není ideál, migrační politika je toho příkladem, ale je to jediná šance a jediná možnost naplnění dlouhodobých tužeb Čechů táhnoucích se již od bělohorské porážky. A na rozdíl od Sovětského svazu, Evropská unie nediktuje, ale demokraticky rozhoduje. Naše členství v ní nemá alternativu, Česko není a nikdy už nebude Švýcarskem, aby obstálo samo v globálním prostoru. Alternativa je vlastně jediná, zpátky do náruče velkého bratra, Putinova Ruska. Toto by si pan Okamura a jeho nohsledi svým zastavením „diktátu EU“ přáli?
Odvažuji se doufat, že nikoliv. Pan Okamura nepatří mezi migranty, Českou republiku zná od mládí. Je jistě inteligentní člověk, šikovný podnikatel a určitě by se nemusel uchylovat k podobnému způsobu demagogie. Politika se dá dělat i férovějším způsobem. A to včetně hledání způsobu pro ukončení tzv. „migrační krize“, jež nám všem znepříjemňuje život.
„Zastavíme diktát EU“ představuje ovšem velice silná slova. Jejich autorovi bychom měli dát stejně silně najevo, že pokud se mu evropské směřování naší země nelíbí, pokud jsou mu cizí naše evropské hodnoty a pokud vidí naší budoucnost v jiném civilizačním prostoru než většina z nás ostatních, pak by nám mohl velice snadno splynout s kulturně odlišnými migranty přicházejícími k nám ze vzdálenějších civilizací. Možná bychom mu pak mohli i navrhnout, že by bylo nanejvýš čestné a žádoucí jít svým názorovým souputnikům příkladem, převzít roli kapitána a zvednout kotvu. Jsou země, a Japonsko může být příkladem, které „diktát EU“ nepociťují.
Oč by byl náš veřejný prostor krásnější, kdyby nebyl mrzačen takovými zrůdnostmi!
