S velkým zájmem pročítám články Daniela Münicha publikované na stránkách vedavyzkum.cz. Jsou výborné, poučné a inspirující. Zdaleka nemám tak hluboký náhled a zkušenosti v oblasti hodnocení výzkumu a vývoje jako on a tak by bylo ode mě příliš troufalé, kdybych se pouštěl do polemiky v této oblasti. Trošku mně však zarazily závěrečné poznámky v jeho článku „Výmluvy, výmluvy, výmluvy…“, které se mi zdají přece jen příliš pesimistické a vzdálené realitě i stavu, jehož jsme necelých 30 let od pádu komunistické diktatury dosáhli.
Nebudu tedy rejpat do náhledu Daniela Münicha na stav a výhledy hodnocení výzkumu a vývoje, ale spíše, i z titulu praxe dlouholetého úředníka, administrátora a projektového manažera, se zastanu toho, co je mi vlastní, to je standardizace procesů projevující se ve formě byrokracie.
Snad tak činím i z důvodu vzpomínky na jeden semestr, strávený už před drahnými lety na univerzitě Kentucky, kde jsem měl čas ponořit se trochu do oblasti sociologie a mohl jsem se seznámit s některými představiteli a myšlenkovými schématy, jež mi při specifických příležitostech, jako byla třeba četba článku Daniela Münicha, vždy i po letech zacinkají v uších.
Každý extrém je škodlivý a platí to pro byrokratizaci systému stejně jako pro její absenci. Leč, jak jsem poznal ze studia výrazné postavy světové sociologie Maxe Webera, je to právě dokonalost byrokracie a zbyrokratizování procesů, na čem může být mimo jiné postaven úspěch kapitalistické společnosti. Weber považuje byrokracii za nejefektivnější způsob organizace práce a za historicky nejracionálnější způsob řízení společnosti. Jak uvádí, byrokratické organizace se vyznačují přesně vymezenými kompetencemi s definovanými procesy a přiřazenou odpovědností včetně potřebné kvalifikace. Platí zde systém podřízenosti a nadřízenosti, transparentní instanční postupy a systémy odvolání a vše je založeno na standardizovaných písemných záznamech. Weber zdůrazňuje preciznost, rychlost, systematičnost, jednoznačnost byrokracie…její celkovou schopnost zvyšovat efektivitu lidské činnosti.
Pamatuji si, že jsme tenkrát na univerzitě Kentucky porovnávali jako modelové příklady dvě země. Zbyrokratizovaný stát úspěchu – Spojené státy – a zemi, kde vládne svévole a cochcárna s jediným limitujícím faktorem, kterým je všudypřítomná existence strachu – mobutuovské Zaire – země totálního krachu, což platilo tehdy stejně jako dnes pro jejího následovníka v podobě kabilovské Demokratické republiky Kongo.
Kdo navštívil nebo dokonce pracoval v amerických institucích, určitě poznal, jak dovede být byrokracie vlezlá. Veškerý koloběh lejster od člověka k člověku, od oddělení k oddělení, od instituce k instituci, se řídí písemnými předpisy, které není radno překračovat. Neboť všudypřítomný úsměv, klid, nadhled a uznání se zadrhne vždy, když některý předpis obejdu nebo přesně nevyplním. Ne, že by Američané nenadávali, ale obecně jsou na to zvyklí a i při všech negativech jim to nakonec usnadňuje život. A že by to bránilo inovacím? Myslím, že opravdu ne. Stupeň byrokracie a inovační činnost nejsou v rozporu, dobře nastavené předpisy dávají svobodnému myšlení a inovačním nápadům dostatečný prostor.
V Evropě koukněme třeba do Německa nebo do Velké Británie. Někdy se smějeme jejich sešněrovaným postojům, zdánlivé nadměrné inklinaci k předpisům a pravidlům. Buďme však objektivní – obě země jsou na tom daleko lépe než my, ve výzkumu i v ekonomické efektivitě.
A zpátky domů a vzpomeňme si, jak bojujeme se stavem, kdy nevíme co od koho očekávat, s čím nám ten nebo onen administrátor může vlastně pomoci, co má kdo v dané situaci s daným dokumentem udělat, kam má být dokument předán, kolik má kdo na co času…nejsou právě toto, pravidla cochcárny, překážky, které nás dennodenně otravují, znepříjemňují nám život a často odvádí od tvůrčí práce, kterou máme dělat?
Správně zvolené předpisy a pravidla šetří náš čas tím, že se nemusíme zabývat věcmi, které jsou dány automaticky, a že se můžeme skutečně věnovat činnostem, které nás někam posunují. Pokud tato pravidla nemáme, pak ztrácíme čas interními polemikami kdo co měl udělat, kdo za co může a nemůže a proč nebylo uděláno to a ono a místo toho bylo uděláno něco jiného. A proč není daný papír tam kde má být a najdu ho úplně někde jinde.
Celá oblast projektového managementu je nanejvýš byrokratická činnost. Do jaké míry se podaří nastavit procesy a postupy v rámci cesty k dosažení určitého cíle, do takové míry pak bude tato cesta k němu více nebo méně trnitá. Stejné platí pro všechny procesní činnosti, ať už se odehrávají ve veřejném nebo soukromém sektoru.
Uzavřu svou malou polemiku konstatováním, že to není až tak množství byrokracie, ale její kvalita, která rozhoduje o míře volnosti, kterou máme k tvorbě přidané hodnoty, která nás bude činit konkurenceschopnými a bude nás někam posunovat. A možná, že tady bude ten zakopaný pes, na kterého chtěl Daniel Münich upozornit.
