Hloupost tzv. pragmatismu některých českých taky politiků nemá hranic. „Měly by se zrušit sankce uvalené na Rusko“. „Měli bychom přijmout stav jaký se vytvořil po anexi Krymu“. „Uznání anexe pomůže obchodním vztahům s Ruskem“. „Nevměšujme se do záležitostí týkajících se bývalého sovětského impéria“. „Nechme Krym Krymem, spolupracujme raději v boji proti Islámskému státu“. Takové a podobné názory je možné slyšet od různých představitelů naší politiky, její nejvyšší úroveň nevyjímaje. Uvědomují si ti představitelé, kteří podobné názory hlásají, jejich krátkozrakost, jejich nebezpečnost pro malou zemi jako je Česká republika? Většina malých národů by byla na podobné myšlenky asi velmi alergická. Jak se však ukazuje, pragmatická servilita některých našich politických špiček si nezadá se servilitou našich smluvních spojenců k Hitlerovi v roce 1938 nebo našich komunistických pohlavárů k velkému bratru v roce 1948 nebo o 20 let později. U země, jejíž nejznámějšími vojáky jsou dobrý voják Švejk nebo major Terazky to až tak nepřekvapuje.
Je na místě ale připomenout, že obsazení Krymu není první válečný akt Ruska ve snaze o změnu evropských hranic. Již v roce 2008 napadla ruská armáda Gruzii a válečný konflikt vedl k odtržení separatistických oblastí Jižní Osetie a Abchazie. Ačkoliv tyto oblasti nebyly jako samostatné suverénní státy téměř žádnou zemí uznány, mají na svém území ruské vojáky chránící tyto enklávy před opětovným začleněním do Gruzínské republiky.
Před 2 lety následoval Krym a brzy poté další válka na Donbase, Ruskem sice prezentovaná jako válka občanská, ve skutečnosti však plně rozdmýchávaná a udržovaná Ruskem.
Vedle toho Rusko nejednou nahodilo udičku v podobě výrazů o nezbytnosti ochrany ruské menšiny v dalších bývalých sovětských republikách jako je Estonsko, Lotyšsko nebo Litva. O nutnosti zvýšení ochrany jižních hranic se začíná hovořit také ve Finsku.
Appeasement ve věci Krymu? Dejme přednost obchodu před silnými slovy? Jak hlasitá to ozvěna moudrosti britského premiéra Chamberlaina nebo francouzského Daladiera když podepisovali s Hitlerem a Mussolinim mnichovský diktát. Také si přáli mír a také dávali přednost obchodu a spolupráci s Německem. Tenkrát jsme k naší smůle drželi černého Petra my a přinesli jsme oběť míru v podobě Sudet, dnes drží černého Petra Ukrajina v podobě Krymu. A kdo a v jaké podobě si ho vytáhne zítra? Také tu máme ruskou menšinu, která si jistě zaslouží ochrany ze strany své velké širé ruské vlasti a jejích tanků.
Appeasement ve věci okupace Krymu je příliš krátkozraký pragmatismus, který by z úst politiků země, která ve své minulosti byla podobným pragmatismem velmocí sama zrazena, v žádném případě neměl vycházet. Smířlivý postoj není řešením situace, pouze řešení odkládá a pouze podporuje okupační moc, aby si v klidu vyhlédla další oběť. Ukousne si další kousek Ukrajiny? Nebo se zaměří na Pobaltí? Také my jsme patřili do sovětské sféry vlivu….
Slabým místem Evropské unie zůstává bezpečnost. Kromě Velké Británie Evropa dlouhodobě podceňuje výdaje na obranu. Příliš se spoléháme na NATO a na americký obranný deštník místo abychom posílili vlastní obranyschopnost. Místo hloupých rádobypragmatických výplodů o nutnosti spolupráce s Ruskem bych ocenil nejen slova, ale především činy vedoucí k posílení schopnosti České republiky zajistit v případě nutnosti ochranu svých hranic a obranu životů svých obyvatel. Vždyť i proto si budujeme stát a jeho struktury, aby nás chránil, ne aby nás vydával nepříteli, jako se to stávalo v ne příliš vzdálené minulosti.
Co kdybychom šli třeba Evropské unii jednou příkladem? Ukažme po dlouhé době ostatním, že jsme sice malá země, ale umíme se o svoji bezpečnost postarat. Ukažme světu, že se z historie dokážeme poučit.
