Smith vystřídal v čele Jižní Rhodesie Winstona Fielda. Hlavním důvodem byla nespokojenost elektorátu s protahujícími se rozhovory o udělení nezávislosti tehdejší britské kolonii. Zatímco Severní Rhodesie a Njasko dostaly svou nezávislost krátce po rozpadu středoafrické federace, jíž byla Jižní Rhodesie nejvyspělejším členem, sama na tu svou stále čekala.
Důvod? V mateřské zemi vystřídala konzervativce levicová labouristická vláda premiéra Harolda Wilsona a ten pod tlakem tehdejšího okouzlení Afrikou a ultralevicových náboženských a kulturních organizací a skupin podmiňoval udělení nezávislosti možností účasti teroristických nacionalistů v politickém životě. Tento požadavek rhodeská vláda, zastupující nejen většinu bílých osadníků, ale i většinu černého kmenového elektorátu ovládaného tradičními kmenovými vůdci, kategoricky odmítla. A přestože se obě jednající strany nejednou dostaly až těsně ke kompromisnímu řešení, následné nové a nové požadavky britské administrativy veškeré naděje vždy na dlouho umlčely.
Proč jednala Británie tak nepřátelsky? O tlaku domácích radikálů byla řeč. Druhým důvodem byla snaha o udržení jednoty Společenství britských národů, Commonwealthu, jehož afroasijská převaha tlačila na změnu politického režimu v Rhodesii.
Tehdy se nejen Británie, ale i USA a řada dalších zemí Západu zpronevěřila vlastním zásadám a následnými sankcemi uvalenými na Rhodesii ustoupily tlaku krvavých diktatur a zradily ideje, na kterých naše civilizace vyrostla. Čest Salazarovu Portugalsku a Verwoerdově Jižní Africe, které navzdory hrozbám OSN sankce odmítly a byly připraveny jít za Rhodesii až na hranici ozbrojeného střetu. V případě Portugalska a jeho tehdejšího režimu zase jedna z velkých ironií dějin.
Ian Smith a civilizovaná Rhodesie se drželi dalších patnáct let, než došlo k předání moci ultranacionalistům, následovanému národnostními nepokoji, hromadnými masakry a postupnému rozpadu veškerých lidských, institucionálních i ekonomických struktur v zemi.
Pachuť západního pokrytectví bohužel cítíme dodnes. Až do druhé světové války byla osvícená imperiální politika západu diktována heslem „civilizace, křesťanství obchod“. Poté ji vystřídal důraz na lidská práva, národní svrchovanost a uvolňování napětí mezi západem a východem, které ovšem znamenaly spíše kouzlení se slovy než důraz na akci při jejich prosazování. Své o tom vědí Maďaři i my, kdo jsme zažili tanky sovětských okupantů v našich městech. Neustálé ustupování nejrůznějším diktátorům a neochota přijmout opatření proti flagrantnímu porušování nejen lidských práv, ale i mezinárodních zvyklostí, jakou se nedávno stala anexe Krymu Ruskem, dnes vyústilo v další krvavý konflikt evropských dějin v podobě ruské okupace Ukrajiny. A tak zatímco prapor křesťanství, civilizace a obchodu dávno odvál čas, plnou silou se dnes hlásí ke slovu triáda ruského imperiálního myslitele Sergeje Uvarova „Pravoslaví, samoděržaví, národnost“, která patří k ideologickým východiskům současného Putinova režimu.
Vítr změn a zrada demokratické Rhodesie a její konečné předhození Mugabeho krvavé diktatuře (asi by se podobně dalo psát třeba o Jižním Vietnamu) byly články procesu vedoucího k vytvoření ideologického vakua v západním politickém myšlení, které na světové scéně stále více nahrazuje myšlení východu, jako je zmíněná Uvarovova triáda nebo třeba myšlenka omezené demokracie, jejímž autorem je první prezident Indonésie Sukarno, a kterou oprašují malí i velcí diktátoři dnešního světa včetně prezidenta Putina.
Okupace Ukrajiny není bleskem z čistého nebe a nechápu, jak mohla někoho překvapit. Okupace Ukrajiny je dlouho připravovaný projekt, kterému bylo zabrání Krymu lakmusovým papírkem a uznání Doněcka a Luhanska přípravnou palbou. Když Západ a jeho slabí lídři taktně mlčeli, co už mohlo Rusku zabránit zahájení projektu samotného, jehož konečnou vizí je obnova Velkoruské říše, o jejíchž hranicích dnes můžeme jen spekulovat.
Hlasování tzv. OSN (zrušme už konečně tu zbytečnou organizaci!) o udělení sankcí okupantovi, kde většina zemí je proti nebo se maximálně zdrží hlasování, pak vypovídá o tom, jak dnešní svět uvažuje a co ze západního detente vykvetlo. Kéž by dnes mohla být Rhodesie Izraelem Jižní Afriky!
Bohužel nestačí jen svou pravdu mít, za svou pravdu je třeba někdy také bojovat. A jít proti většině, když není jiného východiska. Tak jako to předvedl Ian Douglas Smith v Rhodesii. A jak se o to snaží dnešní Ukrajina. Čest všem, kteří ji přitom pomáhají, a to nejen dobrým slovem.
Co ale bude následovat? Rhodesii jsme předhodili hladovým psům, kteří ji rozcupovali na kousky. Co se stane s Ukrajinou? Mají západní lídři v rukávě odpověď? Nebo se všechno vrátí do starých vyježděných kolejí? Je „Marshallův“ plán pro obnovu Ukrajiny vážně míněnou nadějí nebo jen dalším z mnoha prázdných gest ideologicky vyprázdněného Západu? Pokud ovšem samozřejmě bude co obnovovat.