Pracovní i společenský život je stále více zahlcen nejrůznějšími dokumenty, jejichž do nebe volající prázdnota je často tím větší, čím větší ambice si před sebe kladou. Jsou to různé strategie, koncepce, dlouhodobé záměry, ale také třeba etické kodexy. Dokumenty, jejichž podrobná struktura a nezainteresované osobě nesrozumitelný jazyk pouze skrývají absenci jakéhokoliv konkrétna nebo hmatatelného pokroku. Často používaná úsloví sloužící pouze kamufláži skutečného jednání a chování se stávají prázdným sudem, o to více dunícím, čím je jejich prázdnota zřetelnější. Nemám nyní na mysli Vizi 2030 TOP 09, ale tzv. etický kodex. Nezávazný dokument, který by měl ovlivňovat chování lidí, kterým je určen. Aby se chovali slušně, poctivě, přátelsky, uctivě a důstojně. Aby respektovali obecná pravidla lidského soužití. A především aby dodržovali psané i nepsané zásady slušnosti a poctivosti, na nichž je život v naší společnosti postaven. A tak máme etický kodex novináře, etický kodex advokáta, etický kodex police, etický kodex banky, etický kodex firemního chování, etický kodex výzkumného pracovníka, etický kodex lékaře a spoustu dalších etických kodexů, které nikdo ani nezná, se kterými se nikdo ani nepovažoval za nutné seznámit a které samozřejmě nikdo ani nedodržuje, pokud z toho nemá prospěch nebo pokud nechce vyzdvižením vlastní morálky poukázat na její nedostatek u druhého.
Když si jen vezmeme, kolik máme nejrůznějších etických kodexů, musel by být život v naší společnosti jedna báječná idylka. A přesto všichni víme, že tomu tak ani zdaleka není. Téměř není dne, kdy bychom se nesetkali s hrubým porušováním elementárních zásad slušnosti, a pokud máme to štěstí a nepocítíme to na vlastní kůži, tak se o tom alespoň dočteme z různých sdělovacích prostředků. Ten manipuloval s přidělováním dotací, ten dostal neoprávněnou odměnu, onen upravil výběrové řízení ku prospěchu svému nebo spřízněné duše a ten zase udělal tohle a ten zase ono a my se jen nestačíme divit, kam mizí díky podobným nešvarům naše daně.
Téměř nepřekonatelnou absurditou je asi skutečnost, že sociálnědemokratický politik odsouzený za manipulace veřejnými zakázkami na židenické radnici, usiluje o prosazení morálního kodexu zastupitelů. Těžko říci, je-li to jen jeho další forma veřejného výsměchu systému zastupitelské demokracie nebo vážně míněný krok, jímž snad chce kamuflovat své vlastní pochybení, tak jako tak nemůže být větší degradace etického chování než tento způsob kejhání potrefené husy.
Nelhat, nekrást, nepodvádět, chovat se slušně, respektovat práva spoluobčanů, ale i udržovat pořádek a pomáhat slabším a postiženým, to prostě musíme mít v sobě. Musí nám to být vštěpeno výchovou. Ať už doma, což bývá nejstabilnější, nebo ve škole. Žádný psaný dokument nás morálce ani etice nenaučí. Zvláště když je nezřídka vypracován lidmi, kteří se žádnými etickými ohledy příliš nezdržují. Veřejná funkce často přináší lákadla a svody, jímž je těžké odolat. Čím vyšší funkce, tím větší svody. Proč si nepřilepšit, když je to tak snadné a nikdo na to nepřijde? Proč si neodklonit ze zdrojů veřejných něco do vlastní kapsy? Proč nepřihrát zakázku kamarádovi nebo strejdovi, když to tak dělají všichni, že? Chce to často opravdu velkou vnitřní sílu, odvahu, odhodlání, poctivého ducha, abychom rozpoznali, co si ještě mohu dovolit a co už je za hranicí slušnosti, i když by se o tom nikdo nedozvěděl. Tu odvahu však musíme mít v sobě, musíme si jí pěstovat od mládí a musíme být schopni ji v pravou chvíli znovu a znovu prokazovat.
Jak ukazuje život veřejný, je stále mezi námi dost těch, jejichž vůle je slabá a nedokáže zadržet ruku, aby nebrala, když se nabízí nebo přerozděluje. Dost těch, kteří ze zastupitelských nebo poslaneckých lavic rádi poukazují na možná pochybení druhých, jejichž ruce jsou však špinavé od pochybení vlastních. Bylo tomu tak vždycky a vždycky tomu tak bude. V Čechách, jako všude jinde na světě. Žádný etický kodex věc nespraví. Zvláště, když je prosazován těmi, kteří byli chyceni při činu. Jako v případě perspektivního sociálně demokratického zastupitele v Brně-Židenicích. Mně by doma řekli „že Ti ruka raději neupadla“…
