A státní politická reprezentace by měla vyvíjet co nejaktivnější snahy najít řešení tohoto (a mnoha dalších) problémů. Měla! Správně, ale jak? Kdo najde klíč na absolutní řešení bezdomovectví, měl by dostat Nobelovu cenu. Novým návrhem koncepce sociálního bydlení na ni však asi neaspirujeme. Neřeší příčinu, ale důsledek. A ještě je zde navíc otázka jak!?
Jistě, statistiky samozřejmě mluví jasně, data nelžou. Přesto můžeme tušit, že situace bude ještě o něco horší. Až 13 tisíc lidí má u nás nechtěný status bezdomovce, i když odborníci odhadují, že toto číslo je mnohem vyšší. Možná i 40 až 100 tisíc žije na ubytovnách a celkem je potenciálně ztrátou střechy nad hlavou ohroženo až 240 tisíc obyvatel. Je jisté, že tento stav je nutné řešit! Stává se z něj pomalu ale jistě nežádoucí fenomén. Pojďme jej řešit, ale komplexně. Příčiny, ne pouze důsledky! Přelít státní peníze směrem do krajů a obcí s cílem zajistit sociální a dostupné bydlení je sice myšlenka líbivá a s chvályhodným záměrem, ale stále se nemohu zbavit dojmu, že je „nevýchovná“. A to jak pro obce, tak pro samotné „konzumenty“ takového typu bydlení.
Zastávám postoj společenské odpovědnosti, ve všem a pro všechny. Jsme spoluzodpovědní za dění kolem sebe. Všichni, jako jednotliví obyvatelé, zaměstnanci, zaměstnavatelé, zástupci komunální i státní politiky… A otevřeně hlásím, že politici (a zákonodárci) především! Sociální bydlení, i když sám jsem spíše zastáncem označení dostupné bydlení, je nutné. Zde absolutně nepolemizuji. Odpovědná sociální politika je alfou a omegou životaschopnosti a vyspělosti společnosti. Z médií dnes můžeme nabýt dojmu, že sociální bydlení a návrh příslušného zákona tuto problematiku zužujeme na „nákup bytů pro bezdomovce, či sociálně nepřizpůsobivé“, a to státem... To není přesné. Nejen bezdomovci, ale také senioři, mladé začínající rodiny, sociálně slabí, či jinak sociálně znevýhodnění jedinci a rodiny… Takovým lidem je nutné pomoci. Jak? Efektivními nástroji politiky zaměstnanosti, prorodinné politiky, podporou získání a udržení optimálního bydlení, podporou vzdělanosti apod. Komplexně, s cílem vybavit je v jejich startu, či v době osobní krize, schopnostmi hledat aktivně řešení své situace. Ano, za pomoci státu, ale především se zapojením vlastní iniciativy! Místní samosprávy musí mít od státu nástroje, jak zřídit ve svém regionu určité formy sociálního a dostupného bydlení. Každopádně je důležité, aby to vnímaly jako pomoc a ne jako trest.
Za efektivnější považuji spíše podporu terénní sociální práce. Pomoc v oblasti stabilizace a zamezení sociálního propadu. Hledání a udržení zaměstnání, právní a dluhové poradenství, podporu společných nákupů energií pro domácnosti, podporu podnikání v regionu apod. Vím, problematika sociální politiky je velmi citlivá a nelehká, jednoduchý recept na ni zatím bohužel nemáme. Diskuse v médiích a na internetu jsou prostorově omezené a často sklouzávají k emočně vypjatým „závěrům“… Vím, že společnost takové témata trápí, lidé se obávají nejistoty a každým dnem se nám může stát cokoli, co nám život obrátí absolutně naruby a nebudeme si najednou sami vědět rady. Pak je tady stát, aby pomohl, nástroji, které pro tyto účely má a které postupně dále vyvíjí a koriguje. Jsem nejen politik, ale i manžel a otec, muž v produktivním věku, křesťan a jsem si vědom, že proti „ranám osudu“ není nikdo imunní. Stát a města by měla být schopna takovým lidem podat pomocnou ruku a pomoci jim vrátit se zpátky na bezpečný břeh. Nemohu se ale zbavit dojmu, že pomáhat máme v duchu lidového rčení „Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život”.
