Svůj výrok si sice vypůjčil od španělské levicové političky z období občanské války ve 30. letech 20. století Dolores Ibárruriové, svými postoji a kresbami prezentovanými na stránkách tohoto a dalších časopisů však již více než dvacet let dokazoval, že k některým „společenským a náboženským nešvarům“ mlčet nehodlá. Každé kontroverzní číslo časopisu Charlie Hebdo, beroucí si momentálně na paškál radikální islamismus, bylo „odměněno“ násilnou reakcí. Redakce byla v minulých letech napadena, vypálena a tento týden v jejích kancelářích vraždili teroristé! Dvanáct mrtvých, včetně zmiňovaného šéfeditora, a jedenáct zraněných, z toho několik i nyní velmi kritickém stavu! Proč? Kvůli humoru, nadsázce, kreslené kritice? Proto se přeci nestřílí! Nebo nemělo by! Každý systém, který se bojí humoru, či v tomto případě přesněji satiry, je z mého pohledu vážně nemocný odkudsi zevnitř! Vnitřně silný systém, ať společenský nebo náboženský, by měl unést jistou dávku nadsázky. Ke společenské vyspělosti a demokracii patří také schopnost silných argumentů a věcné diskuse. „Diskutují-li“ však maskovaní teroristé a hovoří-li kalašnikov a granátomet, není to projev hrdinného bránění své víry, ale zbabělosti. Ne však zbabělosti útočníků, ale daného systému jako celku. To není ani obhajoba, ani forma sebeprosazení se. Je to politováníhodné, odsouzeníhodné, volající po odplatě. Bohužel to ale životy obětím nevrátí a smutek v jejich rodinách nezmenší… Dnes je útok na redakci Charlie Hebdo označován za největší a nejkrvavější ve Francii za posledních několik desetiletí, odsoudili jej všichni přední světoví politici, na řadě míst světa byly drženy minuty ticha, ve Francii vyhlásil prezident státní smutek… Jistě, samozřejmé reakce na příšernou skutečnost. Na smutném pozadí všech událostí posledních týdnů bychom si ale měli konečně uvědomit, že je skutečně nutné přestat mudrovat a je nejvyšší čas nahradit formální postoj aktivním potíráním byť drobných náznaků krvelačných aktivit vedených pod hlavičkou jakékoli podoby radikalismu.