Dlouhodobé problémy naší ekonomiky jsou generovány chybnou hospodářskou politikou, která začala již v roce 2006 nástupem první Topolánkovy vlády.

Začali postupnou likvidací CzechInvestu, který sice nezrušili, ale převedli většinově do jiných činností, než získávání zahraničních investic. Nepoučili se z vlastních minulých chyb, ani z faktu, že na propadu HDP a neschopnosti tvořit pracovní místa padla Klausova vláda v roce 1997. Ještě horší byl tzv. Topolánkův batoh, který se řídil heslem amerických konzervativců, že je třeba nechat bestii vyhladovět, ať chcípne. Bestií je míněn stát. Stejně jako v USA, snížení daní nevedlo k poklesu výdajů. Státní rozpočet bez Topolánkova batohu mohl být skoro vyrovnaný a i po začátku světové hospodářské krize mohly být veřejné finance víceméně v pořádku, deficit pod 3% HDP! A co je ještě horší, začal tlak na přenesení daňové zátěže od firem, podnikatelů a lidí s vysokými příjmy na zaměstnance. Daňové břemeno začalo být viditelně nerovnoměrně rozdělené. Příkladů je mnoho. Tzv. rovná daň, totiž vůbec není rovná díky konceptu tzv. superhrubé mzdy. Zaměstnanec zaplatí až 23% a fyzická osoba, která má příjmy z kapitálu jenom 15%. Nemluvě o tom, že zaměstnanec platí sociální a zdravotní pojištění a člověk, který žije z kapitálu nikoliv.

K zakrytí tohoto nespravedlivého rozdělení daňové zátěže byla použita řecká krize. Představitelé současné vládní koalice si Řecko zamilovali. Explicitně lhali, když říkali, že česká situace je velmi podobná řecké a pokud vyhraje ČSSD, skončíme jako Řecko do několika let. To sice bylo silně nefér vůči ČSSD, nicméně podobně byla použita řecká historka k zastrašení voličů v řadě jiných zemí EU. Nikde jinde však neměli tak hloupé politiky, aby uvěřili vlastní lži.

Zejména panu ministrovi Kalouskovi se zalíbilo v poloze: je špatně a bude ještě hůř. Ostatní vládní představitelé pana ministra imitovali v domnění, že ví, co dělá… A když poté ještě v rámci doktríny, že daně mají platit hlavně zaměstnanci, byla zvednuta snížená sazba DPH, neštěstí bylo dokonáno. Lidé sice nešli do ulic, ani nestávkovali, ale začali šetřit a kolečka ekonomiky se přestala točit. K tomu je třeba přidat vládní selhání v pochopení důležitosti domácí poptávky.

Premiér i ministr financí mnohokráte opakovali, že náš HDP tvoří z 75% export. Ani premiér ani ministr financí nemusí vědět všechno, ale jsou zodpovědní za vytváření systému zpětné vazby. Někdo jim měl včas říci, že se mýlí.

Neřekl.

Vládní ekonomové podle všeho nesehráli svoji roli zpětné vazby. Důvodem nebyla neznalost, ale systém, který je tlačí do servility.

Co tedy s tím? Co by udělala sociální demokracie? Těch kroků by musela být celá řada, budu jmenovat 3 nejdůležitějších.

1. Obnovení hospodářského růstu musí být cílem na stejné úrovni jako fiskální konsolidace. Bez hospodářského růstu je fiskální konsolidace nereálná. Bude nutno udělat vše pro udržení a růst domácí poptávky při dodržení tendence k fiskální konsolidaci, obnovit příliv zahraničních investic, zlepšit vztahy s EU a tím i s Německem a Francií, a nejen proto, abychom mohli skutečně čerpat evropské strukturální fondy.
    
2. Daňové břemeno je třeba rozložit výrazně férovějším způsobem. Zvýšení daně z příjmu právnických osob o 2 procentní body, pokud bude doprovázeno zlepšením podnikatelského prostředí, nebude představovat žádný problém. Rovněž zrušení tzv. rovné daně je vysokou prioritou a to včetně zavedení progresivního systému zdanění fyzických osob
    
3. Zlepšení fungování státu a veřejné správy vůbec. Do této oblasti patří zákon o státní službě. Státní úředníci po prokázání odborné kompetence a morální integrity musí dostat definitivu. Boj s korupcí, plýtváním a privatizací státu začíná být pro český stát existencionální otázkou.

Na závěr musím zmínit ještě okamžitý problém, kterému čelí naše země. Díky tomu, že Nečasova vláda má fakticky dva šéfy: předsedu vlády a ministra financí, jsme v situaci, kdy vyhnout se rozpočtovému provizóriu bude velmi obtížné. V minulosti již několikráte byl sestavován rozpočet nikoliv na základě platné legislativy, ale na základě zákonů, které byly právě schvalovány a o kterých se důvodně předpokládalo, že začnou platit před začátkem rozpočtového roku. Letos je to daleko obtížnější. Nelze předpokládat nic. Balíček, který měl zajistit sestavení rozpočtu, byl shozen „bojovníky za ideovou čistotu“ zevnitř ODS. Balíček je na stole znova, ale nevíme, jaký bude dosažen kompromis ohledně sazeb DPH atd. Dovedu si představit, že daňový balíček i státní rozpočet budou do konce roku schváleny. Pokud se nikde nic nezadrhne. Pokud ano, bude rozpočtové provizórium. Kdyby byly klidné časy, není rozpočtové provizórium zas tak velkým problémem. Klidné časy však nejsou, ve světě řádí světová finanční a hospodářská krize. Za této situace je rozpočtové provizórium krajně nežádoucí. Zodpovědná vláda by se v takové situaci dohodla s hlavní opoziční stranou na daňovém balíčku a předčasných volbách na jaře roku 2013. Od Nečasovy vlády ovšem očekávám, že bude hazardovat s budoucností naší země do svého hořkého konce.