Dnes, s odstupem skoro deseti let, musím říci, že ODS tehdy spáchala fatální strategickou chybu, když neumožnila (třeba odchodem z PS při hlasování) Rusnokově vládě získat v létě 2013 důvěru a vládnout až do řádných voleb v červnu 2014. Místo toho jsme se za pokřiku, že je to “protiústavní”, bezhlavě hnali do předčasných voleb na podzim 2013, které nás popravily, jak se ostatně dalo čekat. Z díry, do níž jsme tehdy spadli, jsme se hrabali 8 let a vyhrabali jsme se z ní jen za tu cenu, že jsme část vlastní identity museli rozpustit v koalici Spolu. Kdybychom tenkrát získali víc času a za devět měsíců v opozici se zmátořili, určitě bychom dopadli lépe, než na těch 7% (podobně jako v letech 1997/98, kdy v prosinci 97 jsme měli 8 % a o půl roku později ve volbách už 27 %).

Navíc muselo být jasné, že starý lišák Zeman naši “stojedničkovou” vládu nikdy nejmenuje, což mi ostatně po letech potvrdil s tím, že ve skutečnosti by to byla Kalouskova vláda s premiérkou Němcovou jako fíkovým listem. A minochodem na takové vládě bychom jako ODS tehdy také nic nevydělali, protože Kalouskovým plánem tenkrát bylo postupně zaříznout ODS jako přežitek minulosti a nahradit ji čerstvou TOPkou coby hlavní silou pravice. Nepochybuji o jeho schopnosti tento cíl uskutečnit (stačí si připomenout, jak bezskrupulózně likvidoval Sašu Vondru).

Zvorali jsme to tenkrát, v létě 2013, z hlediska dlouhodobé politické strategie. A účet platíme dodnes.