Nebo jinými slovy - Trump je ona Talebova černá labuť. Je úplně jedno, co si o tom právě teď myslí hysterky z českých sociálních sítí, všichni naši analytici, novináři, aktivisté, amerikanisté a koneckonců i politici. Všichni, co právě se vztyčenými moralizujícími prstíky zaplavují veřejný prostor povodní banálních kázání.

S očima a ušima zalepenýma Ukrajinou tito lidé dál sní svůj havlistický devadesátkový sen o unipolárním světě, v němž euroatlantická demokracie rozpřáhne svou širokou náruč všemi světovými směry a pojme do ní všechny Zelenské této planety. Jenže nic takového se nestane, tato přetvářka definitivně padá. 

Pod Trumpovými brutálními výroky se jasnými obrysy rýsuje úplně jiný svět: svět multipolární, který funguje jen na dohodách mocností, rovnováze sil, rozdělení sfér vlivu. Že je to nespravedlivé? Ano, ale zaručuje to aspoň jakous takous míru předvídatelnosti, stability a eliminace konfliktních zón a situací. Někteří budou mít štěstí, jiní smůlu. Na štěstí není žádný automatický nárok. Sami bychom to měli vědět velmi dobře: štěstí jsme měli v roce 1918 a 1989, smůlu zase v 1938 a 1948. 

Co tedy máme dělat? Za prvé se postarat o to, abychom sami neskončili na té méně příjemné straně při definování nových sfér vlivu. A za druhé konat tak, abychom si nerozvrátili vlastní prosperitu, bezpečnost a národní existenci neuváženými experimenty sociálně-inženýrských ambicí, ať už zelenými, migračními, kulturními nebo vojenskými. 

Za nikoho jiného než za sebe dějinnou odpovědnost neneseme, k nikomu jinému než k sobě žádný morální závazek nemáme. A když říkám “za nikoho” a “k nikomu”, je třeba mluvit bez přetvářky - ano, mám tím na mysli i Ukrajinu.