Na veřejnosti se vláda snaží nouzový stav bagatelizovat s tím, že se běžných lidí nedotýká a neomezuje jejich práva a svobody. Není to vůbec pravda. Je to velmi silný nástroj, který umožňuje obcházet zákony a přijímat opatření, která by za normálních okolností byla v rozporu s legislativou. Pro něco takového musí být opravdu pádný důvod. Všichni si vzpomínáme, jak předchozí vládu ti samí lidé, kteří dnes úpěnlivě žádají o prodloužení nouzového stavu, tepali, že pro je nouzový stav už zbytečný. Přitom, tehdy bylo ohrožené zdraví velké části občanů, hrozil kolaps zdravotního systému, s jakým se v té době potýkaly mnohé evropské země. Nechci podceňovat uprchlickou krizi, ale na počátku koronavirové pandemie šlo o nesrovnatelně vážnější situaci.
Vláda měla nyní dost času vše potřebné zorganizovat, naplánovat a legislativně upravit, abychom nouzový stav nemuseli prodlužovat donekonečna. Měla dost času na to, seznámit nás s tím, jaký má plán, co chce dělat v nejbližších týdnech a měsících. Tento plán neexistuje nebo je velmi dovedně skrývaný.
Nouzový stav současná vláda potřebuje především k tomu, aby mohla bez omezení utrácet peníze z kapes občanů. Nemusí totiž veřejné zakázky soutěžit, organizovat výběrová řízení a může se zbavit odpovědnosti za ně. Zástupci vládní koalice přiznávají, že k rekonstrukcím některých objektů sloužících pro uprchlíky sahají narychlo, bez výběrových řízení, tedy bez ohledu na cenu, objekty slouží ke svému účelu bez kolaudací. Připouštějí tak otevřeně, že vyhazují peníze oknem.
Stav nouze umožňuje vládě přenášet náklady spojené s migrační vlnou na kraje a obce. Ty na nouzovém stavu tratí na úkor úspor státního rozpočtu. Platí ubytování, starají se o uprchlíky a organizují pomoc. Prakticky to pro ně znamená zastavení a oddálení veškerých investic. Doplácejí na to krajská zařízení, sociální služby, zdravotnictví, kultura, bez toho, aby jim to stát nějak kompenzoval. Dostávají se tak do finanční pasti, která je začala vysávat rozpočtovým provizoriem, pak rozpočtovými škrty a nyní nouzovým stavem. Vláda tedy břemeno finanční odpovědnosti za servis uprchlíkům potichu přehazuje právě na kraje a obce, zajisté k velké radosti ministra Stanjury. Mělo by se jasně říct, zda jim to stát vynahradí, minimálně v rámci změn v rozpočtovém určení daní. Vláda soustavně dělá to, že na státní aparát na všech úrovních nakládá činnosti. Měla by ale počítat s tím, že „ani kuře nehrabe zadarmo“.
Přinejmenším z těchto důvodů nemohu podporovat prodloužení nouzového stavu. Kabinet zatím veřejnosti dostatečně a uspokojivě nevysvětlil své záměry, jak s uprchlickou krizí naloží. Chceme pouze to samé, co pětikoalice požadovala po tehdejší vládě v době vrcholící pandemie. Přitom Fialova vláda má na rozdíl od té předchozí proti sobě soupeře, jehož velikost je odhadnutelná a nyní už i poměrně snadno vypočitatelná. Ministr vnitra Vít Rakušan osobně sliboval, že potřebu nouzového stavu velmi podrobně zdůvodní občanům i poslancům. Nic takového jsme neslyšeli. Slyšeli jsme jen polopravdy a populistické hlášky. Mimochodem, jen s notnou dávkou černého humoru, můžeme sledovat, jak v televizních debatách nebo na tiskových konferencích některý z ministrů vystřelí do vzduchu informaci, kterou mu poradil někdo z marketingu, možná byl nedávno vyznamenaný vládní mluvčí pan Smolka. Většinou jde ale o věc, která je naprosto nepřipravená. Ministři, kteří mají problematiku na starosti, pak zoufale couvají a mlží. Teprve po týdnech urputného úsilí přijdou s návrhem, který je na hony vzdálený původnímu prohlášení.
Vládní kabinet má veškerý potřebný komfort, má k dispozici zrychlený legislativní proces. Pokud by jednal konstruktivně a nezdržoval se zbytečnými truczákony a populistickým machrováním, mohl mít lex Ukrajina již schválený a nemusel se trápit nouzovým stavem.
Jednou z polopravd je i tvrzení, že občany nouzový stav neomezuje. Lidí se nouzový stav dotýká přinejmenším nyní, když se blíží doba dovolených. Umožňuje totiž například ukládat lidem povinnost pracovní výpomoci, povinnost poskytnout věcné prostředky pro řešení nastalé situace. Stavebním firmám může vláda nařídit provádění nezbytných stavebních nebo terénních úprav. Běžence je například možné ubytovávat i v nezkolaudovaných budovách. V době stavu nouze přechází většina rozhodovacích pravomocí spojených s krizovým řízením státu na ministra vnitra. Jen v nouzovém stavu je například možné nařídit soukromým ubytovatelům ubytování uprchlíků v případě, že by kapacity nestačily. To všechno může znamenat dost podstatný zásah do svobody lidí.
Ve výsledku tedy rozhodně není pravda, že by se stav nouze občanů nedotýkal. Týká se jich také finančně. Stát může zasahovat do podnikání a ohnout si pravidla pro zadávání veřejných zakázek. Vláda ani ostatní veřejné instituce nejsou pod veřejnou kontrolou a můžou obcházet běžná pravidla. Kdyby byla vláda alespoň upřímná, dalo by se o prodloužení nouzového stavu uvažovat. Když ale vláda lidem věší bulíky na nos, tak skutečné potřebě tohoto mimořádného a silného opatření prostě také nevěřím.
