Smlouvu o stavebním spoření má dnes v ČR asi pět milionů lidí. Nejde ale jen o podporu dlouhodobého spoření. Stavební spořitelny poskytují spořícím občanům i úvěry, které díky státní podpoře mají nízké úročení. Státní dotace tak vlastně plynou nejen občanům, ale také soukromým bankám na jejich byznys v této oblasti. Ale jiný, tak výhodný spořicí produkt na trhu prostě není. Stavební spořitelny dnes schraňují cca 415 mld. korun úspor, napůjčovaly ale na úvěrech více jak 270 mld. korun a tyto peníze tedy nemohou na výplatu odcházejících střadatelů hned použít. Zájem na existenci tohoto podporovaného produktu mají z pochopitelných důvodů nejen klienti, ale i spořitelny samotné.
Stavební spoření je v ČR podporováno jednak státní dotací (letos má být vyplaceno téměř 14 mld. korun, o které se navýší výnos spoření), jednak osvobozením úroků z vkladů od 15procentní daně z příjmu (to činí odhadem výpadek daňového inkasa cca 1,5 mld. korun). Státní podpora tak zajišťuje vkladateli nadprůměrný roční výnos. Problémem je, že toto spoření není využíváno primárně k podpoře bytové výstavby. Empirické údaje také ukazují, že desítky miliard od státu jsou v tomto případě přerozdělovány regresivně (tj. více ho využívají domácnosti středostavovské, chudí méně spoří).
Smlouvy uzavřené před rokem 2004 přidávaly k vkladu 25 procent a výše podpory stavebního spoření byla omezena částkou 4500 Kč ročně. V roce 2003 tehdejší ministr financí B. Sobotka prosadil snížení na 15 procent vkladu a omezení částkou 3000 Kč. Podle starých smluv mají klienti naspořeno 310 mld. korun, podle nových smluv 105 mld. korun.
Nyní přichází ministr Janota s návrhem na další omezení. Od příštího roku chce jednak zrušit daňovou úlevu na úročení vkladů, a především snížit částku maximálního příspěvku z 3000 na 2000 Kč ročně (rodící se trojkoalice mluví o 500 Kč a postupně až k úplnému zrušení).
Největší debatu způsobil úmysl omezit tento příspěvek všem klientům, tedy retroaktivně i v minulosti uzavřeným smlouvám. Asociace stavebních spořitelen upozorňuje na to, že tzv. nepravá retroaktivita v Německu byla zavedena v jiných podmínkách a že v ČR by hrozily soudní spory. V roce 2003 bylo proto stavební spoření změněno bez retroaktivity. Informace o omezení státní podpory ale tehdy vedla k tomu, že do konce roku se počet uzavřených smluv skokově zvýšil o desítky tisíc, a tak paradoxně nedošlo k úsporám na státních dotacích, ale krátkodobě k jejich zvýšení.
Problémem také je, že možnost překlenovacích úvěrů prodlužovala závazek podpory i po ukončení spořící lhůty. A tak ještě dnes platí smlouvy z období před rokem 2004, i když by jinak vklady již v roce 2008 byly ukončeny (popřípadě by se proměnily v normální, nedotovaný vklad).
Je tu také významný národohospodářský problém – určitá podpora nové výstavby a rekonstrukce bytového fondu by měla být i nadále státní prioritou. Jednak pomáhá řešit bytové problémy statisícům rodin a jednak oživit skomírající bytové stavebnictví by mělo poměrně významný účinek na hospodářský růst. V bytové výstavbě se méně plýtvá než v dopravních stavbách a tzv. multiplikační efekt je tu rychlejší.
Trojkoalice se na tomto úsporném opatření možná v nějaké míře shodne. Faktem je, že např. valorizační závazky vůči důchodcům mají větší politickou naléhavost. Minimálně je rozumné vázat stavební spoření prokazatelně na potřebu bydlení. Eliminovat zcela podporu tohoto produktu však může být problém. A bez retroaktivity to ani očekávané úspory v příštím roce nepřinese.
Jiří Dolejš, poslanec KSČM
