Tehdejší lucemburský předseda vlády a ministr financí v jedné osobě, byl jedním z nejkvalifikovanějších politiků, které jsem kdy poznal. Byl opravdu skvělým vyjednavačem, s velkým přehledem v problematice reálií rozpočtu EU a s mimořádnou jazykovou znalostí. Přecházel plynule z angličtiny do němčiny, nežli jsme našli společnou řeč. Je prostě brilantní. Byl a zůstává také jednou z nejvýznamnějších figur Evropské lidové strany.

Lucembursko je miniaturní země vedle gigantů, mezi kterými v této největší evropské politické formaci, byla například německá CDU/CSU anebo Berlusconiho Vzhůru Itálie, přesto byl Junckerův hlas mezi evropskými lidovci slyšet. Prostě Juncker byl už tehdy pan Někdo a to říkám s plným vědomím jeho pozdějších velkých chyb v imigrační politice EU. Jestli tedy někdo mohl nyní pohnout s nevypočitatelným Donaldem Trumpem, byl to právě on. Evropské politické elity, ještě za Baracka Obamy, investovaly velmi mnoho úsilí a také politického kapitálu, do smlouvy o vytvoření americkoevropské zóny volného obchodu, pod názvem TTIP. Donald Trump ale již před více než dvěma lety v předvolební kampani před volbami amerického prezidenta otevřeně naznačoval, že pro něj je TTIP neakceptovatelná. Tato smlouva ovšem byla neakceptovatelná také např. pro evropskou levici, neboť by prakticky vydala evropské spotřebitele v plen americkým potravinářským koncernům, které si příliš nelámou hlavu s hygienickými předpisy a nemají zdaleka tak přísné normy na výrobu potravin jako je tomu v EU. A samozřejmě potřeba dodržování náročnějších norem v EU je sice na jedné straně pozitivní z hlediska působení na zdravotní stav obyvatelstva, tedy na ochranu spotřebitele, ale zvyšuje náklady evropských potravinářů. Takže mnozí Evropané, včetně mě, tehdy uvítali, že se TTIP vlastně vyřešila tak nějak sama a to díky Američanům.

Evropská unie ovšem Spojené státy velice znatelně potřebuje, neboť jsou jejím nejsilnějším obchodním partnerem. Vzájemný obchod EU a USA se podílí 17% na celkovém objemu zahraničního obchodu zemí EU, a ve finančním vyjádření se jedná o částku 631 mld. eur. Až na druhém místě za Spojenými státy je s jistým odstupem, coby druhý nejsilnější obchodní partner EU, Čína, která se podílí na celkové evropské obchodní výměně 15 %. Absolutně pak obchod mezi EU a Čínou dosahuje výše 573 mld. eur. Pro zajímavost, na dalším místě v žebříčku obchodních partnerů zemí EU je Švýcarsko, které se podílí na evropském zahraničním obchodu 7 % a vzájemná výměna dosahuje 261 mld. eur. Obchod s Ruskem dosahuje pouze 6% evropské obchodní výměny a absolutně pak představuje v objemu 231 mld. eur. Tedy, pokud zvolil americký prezident před nedávnem strategii strašení Ruskem, coby partnerem na němž je EU a zejména Německo závislé, bylo to hodně přehnané. A to říkám s plným vědomím toho, že Trump mluvil o energetických surovinách a především o plynu.

Podle zákulisních informací Juncker vezl do Washingtonu dva návrhy, na nichž spolupracovali německá kancléřka a francouzský prezident. Jeden návrh má směřovat ke zrušení cel u automobilů a ten druhý ke zrušení cel u průmyslových výrobků, kde Evropané nevidí, na rozdíl od potravin, velkých důvodů k odporu při otevření obchodní výměny mezi USA a EU na bezcelní bázi. Pozitivní v tuto chvíli je, podle vyjádření obou stran, že pokud budou trvat vzájemná jednání, nedojde ze strany amerického ministerstva obchodu a amerického prezidenta k navýšení cel na dovoz evropských automobilů. Toto rozhodnutí by pochopitelně velmi nepříznivě ovlivnilo také výkony a ziskovost českého automobilového průmyslu. České automobilky by musely hledat pro odbyt svých výrobků často jiné trhy, nežli jsou ty, na kterých dnes působí, neboť by se setkávaly zejména s německou a francouzkou konkurencí, jejichž automobily by byly vytlačeny ze Spojených států.

Na čem se oba státníci asi bez velkých problémů mohli dohodnout, to je také Trumpem požadovaná reforma Světové obchodní organizace (WTO). EU ve vztahu k USA není zrovna v komfortní vyjednávací pozici a americký prezident to ví. A na rozdíl od svých předchůdců Evropany příliš nešetří.Zdá se, že Číňané mají lepší páky na Američany, a to v případě dalšího rozšíření amerických cel na dovoz jejich výrobků. Můžou Američany trápit například omezením nákupu amerických výrobků, ale také například menší ochotou financovat americký státní dluh, nežli tomu bylo dosud. A pokud se Číňané začnou zbavovat amerických státních cenných papírů, nemusí to být pro USA vůbec příjemná situace.