Je jen otázka, jestli je to obratné v situaci, kdy Čína vlastní největší část amerických státních papírů, pokrývajících státní dluh Spojených států. Čína je exportní ekonomikou a kouzlo jejího zboží spočívá v tom, že je levné a tudíž velmi přínosné pro nízkopříjmové vrstvy (nejen) amerického obyvatelstva. D. Trump chvílemi zapomíná, že ne všichni Američané mají příjmy rodiny Rockefellerů, či jeho rodiny. Prostě nejsou to miliardáři jako on sám.
A nyní se americký prezident pustil do svých spojenců v NATO. Ruku na srdce, činnost D. Trumpa v prezidentském úřadu má i svá pozitiva. Trump se vyhýbá, jako čert kříži, zahraničním vojenským dobrodružstvím, kterými byli přímo posedlí někteří jeho předchůdci. To je velké pozitivum. Na druhé straně ovšem toto pozitivum, které znemožňuje navyšování výdajů amerického státního rozpočtu za zbraně (a tedy, de facto, omezuje zisky amerických zbrojařských koncernů), je vyvažováno nepříznivě tím, že se D. Trump domnívá, že by americké zbrojařské firmy mohly dostávat tučnější zakázky na zbraně a zbraňové systémy z Evropy.
Na summitu NATO projevil Donald Trump dvě velké touhy. Jednak, aby Evropané sáhli hlouběji do kapes a platili podstatně více za svou obranu (perspektivně- po vzoru Řecka- 4 % HDP). To by v českých podmínkách znamenalo nárůst z dnešních cca 55 mld. Kč výdajů z rozpočtu ministerstva obrany, z roku na rok skok vlastně téměř na dvojnásobek. Tedy skoro na sto miliard korun. Ber, kde ber. V podobné situaci je i celá řada dalších evropských spojenců v NATO. Také naprostá většina dalších států NATO by musela navyšovat velmi významně své zbrojní výdaje.
A jak to správně pojmenoval nejvyšší představitel Evropské unie Donald Tusk, proti komu by vlastně Evropa zbrojila? Vždyť dnes vynakládají evropské státy NATO na svou obranu cca 200 mld. eur. To je souměřitelné s vojenskými výdaji Číny a Ruska dohromady a je to nejméně trojnásobek zbrojních výdajů Ruska v běžném roce. Komu by prospělo, aby Evropa měla výdaje na zbrojení například v objemu kolem 300 mld. eur? No, samozřejmě jen zbrojařským koncernům a to především těm americkým.
Je otázka, jak by spojenci Německa v NATO a evropské státy mimo něj, vnímaly zvýšení německých vojenských výdajů, z dnešního 1% HDP na Trumpem vzývanou úroveň 2%. Německo by pak bylo vnímáno jako hrozba asi nejen Ruskem. A je otázka, zda v čele Německa budou vždy stát umírnění a mírumilovní politici typu Merkelové či Schroedera. D. Trump se mj. osopil také na Německo, že prý se nestará o svou bezpečnost, pokud 70% jeho energie pochází z ruských dovozů. Kdyby to D. Trump řekl aspoň upřímně, že jde jen a pouze o možnost odbytu amerického plynu do Evropy, tak by to byla nejspíš pravda. To ovšem pochopitelně neřekne a proto straší.
Z celé řady kroků D. Trumpa, které tento muž učinil v posledním roce, vyplývá, že se Evropané (tedy mám na mysli v tuto chvíli členské státy EU a evropské státy NATO) musí postarat sami o sebe. Řešit společně bezpečnostní hrozby, řešit společně postup vůči USA v obchodních otázkách atd.
Žádný z amerických prezidentů si, co mně paměť sahá, nedovolil to, co nyní Donald Trump. Věřím, že odpověď spojenců Ameriky bude jednoznačná. Buďme přáteli, ale podle možnosti každý za sebe.