Paní ministryni jsem mnohokrát kritizoval v průběhu jejího působení na ministerstvu pro místní rozvoj. Zdálo se mi, že některým oblastem činnosti tohoto ministerstva nerozumí anebo k nim přistupuje především z hlediska marketingového užitku. Což ne vždy musí být pro stát užitečné. Paní ministryně nepřipravila žádné nové programy, umožňující státem podporovanou výstavbu komunálních či sociálních anebo družstevních bytů. Nedokázala zorganizovat rozumný a efektivní způsob rovnoměrného čerpání evropských fondů v naší zemi. V důsledku toho budeme čerpat z finančního období let 2014 – 2020 v závěru tohoto období opět ohromné sumy evropských peněz a možná často s problematickým efektem.
Na ministerstvu obrany to zatím bylo podstatně lepší, ta funkce jako kdyby jí přímo seděla. I pro profesionální vojáky na generálním štábu musela být příjemným oživením. I když možná že poněkud přehání kritiku náčelníka generálního štábu. Když nechci s někým spolupracovat, nemusí to ještě znamenat, že z něj udělám neschopného člověka. Možná, že šéf vlády Babiš, by ji toto mohl říct, protože je to chyba v personální práci, kterou paní ministryně opakuje již po několikáté. Jinak řečeno, když se s někým chci pracovně rozejít, nemusím jej dehonestovat.
S čím jsem však zásadně nesouhlasil, jsou slova paní ministryně na právě skončené bezpečnostní konferenci v Mnichově, na které se ukázaly špičky evropské (myslím tím atlantické části Evropy), americké a obecně světové politiky. Paní ministryně Šlechtová hovořila ve svém vystoupení o tom, že Česká republika hodlá během několika málo let splnit svůj údajný závazek z roku 2015 na navýšení vojenských výdajů z dnešních cca něco více než 1% HDP na 2%. V praxi by to znamenalo navýšit výdaje v resortu ministerstva obrany ze současných cca 50 mld. Kč na dvojnásobek. Přitom ministerstvo obrany má velmi zásadní problémy vůbec udržet rozsah současného čerpání investic v tomto resortu. Je otázkou, zda armáda České republiky je vůbec schopna vstřebat takové objemy nových zbraní a zbraňových systémů. Odhlížím při tom od otázky, zda jsou vůbec tyto nové zbraňové systémy nutné pro zajištění obranyschopnosti státu. Osobně o tom silně pochybuji.
Při vstupu naší republiky do NATO jsme jistě nepředpokládali, že s naším zapojením do kolektivní obrany budeme potřebovat navyšovat vojenské výdaje. Vojenské výdaje v evropské části NATO totiž každoročně dosahují cca 200 mld. eur a v USA v probíhajícím rozpočtovém roce to je 700 mld. dolarů. Tedy zbrojaři si přijdou na své. Na rozdíl od české ministryně obrany rozumné stanovisko ke zbrojení vyjádřil šéf německé diplomacie Sigmar Gabriel. Ten sdělil účastníkům fóra, že Německo neplánuje zvyšovat vojenské výdaje a naopak předpokládá, že do oněch 2% čerpání HDP bude zahrnuta také rozsáhlá německá rozvojová pomoc a také pomoc diplomatická. V zásadě úsměvný je v tom dobrém slova smyslu Gabrielův argument o tom, že pokud by Německo čerpalo plná 2% HDP jen na vojenské výdaje, znamenalo by to, že by mělo vojenský rozpočet cca 70 mld. eur. A to je významně více než kolik čerpá na armádu například Rusko.
Tedy z Gabrielova vystoupení vyplynuly dva zajímavé závěry. Že Rusko má potenciál vojenského rozpočtu zhruba stejný jako ne nejvýznamnější země NATO, Německo, a dále že současná německá vláda nechce navazovat ve své politice na ty německé vlády v minulosti (císař Vilém II. po odchodu kancléře Bismarka a Hitler), které Evropu dokázaly děsit svými zbrojními programy a vyvolat dva světové válečné konflikty. Prostě dnešní Německo je jiné a chce jít jiným směrem, než který by rádi viděli zejména američtí zbrojaři. Mimochodem, Sigmar Gabriel také hovořil o neudržitelnosti hospodářských sankcích vůči Rusku.
