Donald Trump má velmi silné problémy ve Spojených státech. Dá se říci, že jeho pozice v americké vnitřní politice stále oslabuje. Republikánská strana, alespoň její významná část, nebyla nikdy nadšena tím, že se Trump stal jejím lídrem. Řada čelních republikánů dnes zvažuje, jak dopadnou nejbližší doplňovací volby do senátu a sněmovny reprezentantů. Pokud republikáni ztratí vedení senátu i sněmovny reprezentantů bude to vnímáno především jako důsledek Trumpovy politiky. Zahájení bezhlavého tažení proti imigraci, zahájení obchodní války, na prvém místě s Čínou, kolísání v otázce cel na dovoz některých komodit, kontroverzní daňový systém, pokusy o likvidaci Obamacare, a tak dále a tak dále. Kromě toho se ukazují problémy v Trumpově týmu. Jako kdyby si D. Trump nedokázal vybrat k sobě ty správné poradce a nejbližší spolupracovníky. Buďto mají problémy z minula anebo mají problémy s Trumpem a loajalitou k němu po odchodu ze své funkce. Na Trumpově pověsti ulpělo samozřejmě i to, co by mu v zemích jako je Česko nebo Francie spíše prospělo. Tedy intimní vztah s jakousi ženou nevalné pověsti, jejíž „držhubné“ zajišťoval jeho osobní právník, prý z vlastních peněz. Že by ale klient nevěděl, co dělá za jeho zády jeho osobní právník, je více než nepravděpodobné. Pokud přijde ještě jeden velký Trumpův skandál nebo ještě jeden velký vnitropolitický problém, může se pozice amerického prezidenta ještě více oslabit. A teď jako na zavolanou přišel zinscenovaný útok, zjevná provokace zpravodajských služeb v Dumě, těsně před jejím obsazením syrským vojskem. Tedy v situaci, kdy žádný chemický útok nedává jakýkoliv vojenský, politický či jiný smysl. Věc vypadá zkrátka tak, že Donald Trump se chytil této příležitosti, ukázat americké veřejnosti i světu sebe, coby rozhodného státníka hájícího tvrdě americké zájmy, lidská práva a demokracii.
Ještě v pátek se mi ovšem zdálo, že Trump může mít a má zájem z celé věci, a svých poněkud velkohubých vyjádřeních na Twitteru, vybruslit s tím, že na ně naváže pomalu se oslabujícími slovními útoky na adresu Sýrie a B. Asada. Ale stratégové ve Washingtonu věci vyhodnotili jinak. Sdělili Rusku, na které objekty v Sýrii bude Amerika se svými spojenci útočit, tak, aby nezpůsobili škody především Rusku a jeho armádě a aby se omezilo riziko přímé vojenské konfrontace mezi USA a jeho nejbližšími spojenci a Ruskem. USA balancovaly na hraně, ale pečlivě nakalibrované útoky na Sýrii se ruské armády opravdu ani nedotkly. Byly zničeny nějaké objekty, je otázka, jaký měly vojenský význam....
A pokud je pravda to, co říká Rusko, a jsem tomu silně nakloněn věřit, pak syrská protiraketová obrana zlikvidovala téměř tři čtvrtiny všech raket Tomahawk, které zaútočily na cíle v Sýrii. To je vynikající úspěch syrské armády, který jen potvrzuje výtečné vojenské renomé syrského vládního vojska. Pokud by se ve věci angažovali přímo Rusové, se svým podstatně modernějším protiraketovým systémem, rakety Tomahawk by se z největší části rozpadly a byly by zničeny ještě před dopadem na určené cíle. Prostě konfrontace z pátku na sobotu byla válkou nervů. Rusové ukázali vysokou morálku a organizovanost, Američané si zachovali tvář a Donald Trump se mohl ukázat jako silný vůdce, alespoň pro americké publikum.
Česká pravice pochopitelně zcela servilně a s jásotem přijímá toto drastické porušení mezinárodního práva, které je smutným precedentem do budoucna, pokud se někdo rozhodne „vykonávat dobro“, aniž by o to ten, který stát stál. Útok našich spojenců na Sýrii byl vojensky spíše blamáží, neměl žádný velký význam z vojenského hlediska. Politicky zřejmě uzavřel kapitolu účasti Západu v Sýrii, neboť další krok, který učinil v hodinách následujících po útoku prezident Trump, je jedině správný. Trvá jeho rozhodnutí odejít ze Sýrie.