Neužitečná výhra

Sociální demokracie ve volbách zvítězila. To je pro ni pozitivní zpráva. Negativní ovšem je, že toto vítězství ČSSD je před druhou stranou těsné a v souhrnu tři pravicové strany – ODS, TOP 09 a Věci veřejné – získaly ve sněmovně neuvěřitelných 118 mandátů. V proběhlých volbách byl zaznamenán jeden mimořádně zajímavý jev. Všechny tradiční strany výrazně (jen komunisté jako strana protestu mírně) oslabily oproti volbám před 4 lety: ODS o 15%, ČSSD o 10%, KDU-ČSL ani Strana zelených se nedostaly přes 5% odevzdaných hlasů a nejsou tak již v nově zvolené sněmovně zastoupeny. Lidé hledali změnu, to jsme věděli dlouho před volbami ze sociologických průzkumů.

Po pečlivé sociologické analýze jsme od závěru minulého roku věděli (a každý měsíc jsme si věci ověřovali), že v naprosté většině jevů, které působí na konečný volební výsledek stran, lidé vnímali ČSSD jako kompetentnější stranu nežli ODS. S jedinou významnou výjimkou, a tou bylo řešení problémů schodků státního rozpočtu a veřejného dluhu. Nejpozději od počátku roku měla ČSSD ve všech svých sděleních zcela důsledně ukazovat nekompetentnost poslední vlády pravice. Tedy vlády Topolánka, Kalouska a Nečase, pokud jde o deficit státního rozpočtu. Od začátku roku jsme se měli soustředit právě na toto téma. Kolik procent voličů na konci května vědělo, že více než třetina deficitu veřejných rozpočtů byla vytvořena v letech 2007 až 2009, tedy vládou pravice:

-         roky 2007 až 2009: 420 mld. Kč schodku vč. vyplýtvaných 146 mld. Kč rozpočtových rezerv vytvořených sociálně demokratickou vládou

-         roky 2008 a 2009: 286 mld. Kč schodku státního rozpočtu

-         rok 2009: 225 mld. Kč.

Řecká karta pravice

Intuitivně jsem cítil, žádal jsem po volebním štábu, aby se této problematice věnoval, ale zřejmě ne dost důrazně. Naši zahraniční poradci, se zkušenostmi vedení desítek volebních kampaní přicházeli s doporučeními dobrých dílčích kroků v tomto směru (např. 4 artikuly rozpočtové politiky), ale ne s několikaměsíční strategií věnované deficitu a jeho řešení vedené až do voleb a vrcholící argumentačně ve dvou posledních týdnech před volbami. Tuto strategii naopak velmi dobře, zcela cynicky rozpracovala ODS a v koordinaci minimálně s TOP 09 a zejména s některými ke všemu ochotnými médii (MFD, LN a HN) ji důsledně uplatňovala. Cílem bylo neustálým opakováním vytvořit dojem naprosté rozpočtové neodpovědnosti, nekompetentnosti a vlastně nebezpečnosti návrhů sociální demokracie pro stát. V posledním měsíci před volbami média situaci hysterizovala řeckou kartou. I veřejnoprávní média (zejména OVM), ale i další diskusní pořady v televizi i v rozhlase, neustále toto téma rozvíjely. Slabost odborného zázemí sociální demokracie se projevila právě v této otázce. Toto odborné zázemí – především Jiří Havel – produkovalo výborné pozitivní ekonomické programové dokumenty. Ale zejména v závěru volební kampaně, především tištěná média vlastně odsabotovala zveřejnění inovovaného výtečného zásadního ekonomického programového materiálu. Potřebovali bychom však širší odborné zázemí v ekonomice, nežli byli dva či tři lidé.

My jsme však potřebovali nejen pozitivní programová sdělení, ale zejména argumentaci dokazující nekompetentnost bývalé pravicové vlády. Prostě Řecko bylo pro pravici manou nebeskou. Hrozba státního bankrotu hysterizovaná médii všechna další sociální demokracií výborně rozehraná volební témata prakticky překryla a eliminovala (boj s korupcí, řešení zdravotnictví, boj s nezaměstnaností), podobně jako když v mariáši trumfové eso v posledním „štychu“ přebije jiné vysoké karty.

Brutální tlak médií

V každé západoevropské zemi existuje v médiích převaha pravicových médií, a to zejména v tištěných médiích. Není to však převaha dramatická. Veřejnoprávní média jsou ale v západní Evropě přísně politicky vyvážená.

V naší zemi není však žádné (!) médium, které by sociální demokracii otevřeně a plně podporovalo. Naopak část médií, a to těch nejvlivnějších, které čte dost potenciálních voličů sociální demokracie (Blesk a MFD), nenapsalo v posledních pěti letech o ČSSD a mně osobně jako předsedovi ČSSD nic pozitivního. To říkám velmi eufemisticky. Vlastně to byla každodenní štvanice vedená především vůči mně osobně, zejména v posledním roce a čtvrt. V podvědomí české veřejnosti se působením médií vytvářel dojem, že volit ČSSD je něco zcela nepatřičného. A osobní útoky na mě neměly hranice a vlastně kontinuálně pokračovaly i po volbách. Jako bych byl vůdcem Dělnické strany a ne předákem sociální demokracie. A veřejnost byla každodenně masírována, že hrozí spojení ČSSD a komunistů a návrat normalizačního režimu.

Cíl: odtlačit voliče od ČSSD

Cíl byl jednoduchý a znali jsme jej dlouhé týdny před volbami. Nejpozději od odchodu M. Topolánka z vedení ODS bylo zřejmé, že tato strana rezignovala na pozitivní volební kampaň, na své volební vítězství. A že jim půjde jenom o destrukci volebních šancí ČSSD. Šlo o to, aby se v médiích neustále vytvářeným tlakem podařilo od ČSSD odtlačit část jejich voličů k jiným politickým stranám. A část voličů ČSSD natolik znechutit a znejistit, aby zůstali doma. Nikdy bych nevěřil, že část veřejnosti si nechá v demokratické zemi takto vymýt mozky. Za starého režimu bylo vymývání mozků jaksi z donucení, teď bylo dobrovolné. Co je ještě smutnější a zcela v práci médií ostudné, je, že jakýmsi viníkem štvanice na sociální demokracii (a mě osobně) byla prý ČSSD samotná. Její údajná vulgarita, agresivita a lži. Jako by to byli sociální demokraté, kdo napadali mítinky jiných politických stran. A jako by sociální demokraté ve své inzerci nabádali své odpůrce, přijďte na nás útočit na naše předvolební akce.

A snažit se ve volební kampani sdělit, co má ve svém programu pravice, to byla ze strany ČSSD prý lež a agresivita. Dnes je řada voličů TOP 09 a zejména Věcí veřejných překvapena, co chystá budoucí pravicová vláda. Nemálo pravicových studentů jistě „uvítá“ zavedení školného… Podle analýz, které jsme si dělali ještě před volbami, zhruba třetinu voličů strany Šloufa a Zemana tvoří bývalí a tedy i potenciální voliči ČSSD (to je nejméně cca 1,5% ztráta). Zhruba pětina voličů Věcí veřejných, tedy více než 2%, tvoří bývalí voliči ČSSD. A odhadem nejméně 1,5% voličů uprchlo od ČSSD ke straně J. Bobošíkové. Celkem tedy – a to není přehnaný odhad - k těmto třem stranám přeběhlo nejméně 5 možná 7% potenciálních voličů ČSSD. A podle mého odhadu 6 až 8% potenciálních voličů ČSSD zůstalo doma.

Šloufova a Zemanova strana

Jak řekl M. Topolánek trefně na své přednášce Americké obchodní komory tři a půl měsíce před volbami, projekt SPOZ vznikl, aby poškodil ČSSD, odebral jí hlasy ve volbách. S tím, že cena za to bude pro ODS prý velice vysoká. Není těžké odhadnout, o co šlo. V případě, že by se SPOZ dostala ve volbách do sněmovny (a odebrala hlasy ČSSD), cenou za to by byl prezidentský úřad pro M. Zemana. Desítky milionů korun do volební kampaně, které zajistil M. Šlouf své straně, jsou něčím neobvyklým u neparlamentní strany. Kde se asi vzaly tyto peníze? Dovolím si tvrdit, že přišly od zájmových skupin, které měly interes na tom, aby ČSSD nesestavila vládu. Je jich velmi dlouhý seznam. Naznačím na jiném místě, které jsou nejvýznamnější z nich. Budoucí pravicová vláda, ostatně to již naznačuje ve zcela jasných konturách, bude představovat neuvěřitelné spojení významné části velkého byznysu a politických byznysmenů (Bárta, Kalousek, Šnajdr ad.). Jsou to zkrátka peníze asi tak stejně „čisté“ jako Bakalovy miliony rozdané třem pravicovým stranám. Ale zpět k Zemanovi. Miloš je skvělý vytvářeč mýtů. Proto je potřeba připomenout, že tento bývalý velký muž české politiky měl „zásadní“, spíše však zcela osobní spory se čtyřmi předsedy ČSSD (Horákem, Špidlou, Grossem a nakonec i se mnou). ČSSD pro něj byla jen nástrojem, hračkou, se kterou si dopřával prostřednictvím svých (naštěstí dnes již značně menšího počtu) přátel pohrávat. Dostal ji několikrát na pokraj propasti:

-         tou první věcí byl nešťastný podpis M. Zemana pod smlouvou s advokátem Altnerem. Neuvěřitelně (vůči ČSSD) nerovnoprávné podmínky této smlouvy podepsané M. Zemanem zavlekly stranu do více než deset let trvajících právních sporů s Altnerem. Dnes už z celé řady soudních sporů v této kauze zbývá jediný. Před několikerými volbami se Altner připomněl, aby škodil sociální demokracii. Dovoluji si tvrdit, že pokud bychom nezměnili po sjezdu strany v roce 2007 na právním poli v této cause přístup z pasivního na aktivní, měla by dnes sociální demokracie velmi vážné problémy;

-         v roce 2000 v krajských a senátních volbách, které skončily zcela katastrofálně (ještě méně úspěšné byly jen tytéž volby o čtyři roky později). Po této trapné porážce neměl sílu z politiky odejít;

-         po zhudlařené prezidentské volbě, ostatně i jím hloupě přetaktizované, když „jeho“ lidé nejprve odstranili ze soutěže v rámci primárních voleb v ČSSD středovými stranami nejvolitelnějšího muže O. Motejla a později v prvém kole prezidentské volby ministra J. Bureše. Jeho lidé to udělali tak vyzývavě, a tak nestoudně, že to představovalo políček tehdejšímu vedení ČSSD. Jen Ježíš Kristus by po takové facce ještě nastavil druhou tvář. Co však měly obě strany sporu v ČSSD udělat před prezidentskou volbou, byla jasná domluva, že M. Zeman půjde do všech kol a voleb prezidentské volby tak, jako V. Klaus. Pokud by to M. Zeman udělal – a bylo to jen jeho rozhodnutí – strana by nebyla rozdělena a on by velmi pravděpodobně zvítězil a stal se prezidentem;

-         po prezidentské volbě v roce 2003 následovala odvetná drobná gerila Zemanovců v ČSSD. Až se jim podařilo stranu dotlačit na politické dno, neboť voliči nemilují rozhádané strany. Výsledek ČSSD dosažený v evropských volbách v červnu 2004, 8,8% odevzdaných hlasů, si může přičíst na svůj vrub M. Zeman;

-         v roce 2006 se M. Zeman sice zapojil do volební kampaně před sněmovními volbami, ale zcela výběrově a dokonce útočil několik týdnů před volbami na přední lídry strany (Sobotku a Zaorálka). Nebylo jeho zásluhou, že se podařilo alespoň na zhruba rok v období let 2005-6 potlačit jeho neuhasitelnou žízeň po pomstě (ve svých vzpomínkách, které začnu zřejmě ve velmi krátké době psát, zveřejním detaily všech jeho požadavků z té doby, které jsem pro jejich nestoudnost nikdy nerealizoval);

-         v lednu 2007 Zeman se Šloufem přesvědčili své stoupence Melčáka a Pohanku, aby umožnili vznik a fungování Topolánkovy vlády. Nebylo věrnějších poslanců vládní koalice, nežli tito dva poslanci čtvrté koaliční strany: Zemanovy partaje. Za protilidové zákony prosazené pravicovou vládou nese i on odpovědnost. Slepá nenávist vůči ČSSD provází M. Zemana přes sedm let a také obsedantní touha být zvolen do úřadu hlavy státu. To M. Šlouf je mnohem praktičtější, tomu jde jen o byznys. A těch nemnoho stoupenců M. Zemana v ČSSD slepě i dnes opakuje, co chce M. Šlouf. Odstoupení celého vedení ČSSD, jak to říkají nahlas V. Dryml a J. Foldyna. A pak by se mohla vytvořit situace k návratu starých osvědčených kádrů M. Zemana a jeho samotného do ČSSD. To zatím nemají odvahu říkat nahlas ani jeho výše uvedení dva předskokani. I na základě vlastních zkušeností jsem přesvědčen, že dohoda s M. Zemanem je možná pouze za předpokladu splnění všech jím vedení sociální demokracie nadiktovaných podmínek. Nepředpokládám, že se najdou v blízkém budoucnu tak submisivní vůdci sociální demokracie, kteří by chtěli být marionetami v rukou M. Zemana. Zajímavé by bylo se dozvědět, jakou roli hrál M. Zeman a jeho blízcí (mezi ně konečně patří i předseda ÚS Rychetský) při zrušení říjnových voleb podáním zemanovského poslance Melčáka. Připomínám, že Ústavní soud tehdy bezprecedentně zrušil ústavní zákon, který ukončil předčasně volební období a zabránil tak výraznému vítězství ČSSD.

Věci veřejné

M. Topolánek v už jednou připomenutém projevu na Americké obchodní komoře charakterizoval Věci veřejné jako „mafiánský projekt pražské ODS“. Podnikatelsky, tedy manažersky, organizačně a zejména marketingově skvěle připravený projekt jsme zcela podcenili. Stejně tak i já osobně jsem podcenil potenciál R. Johna. Ten se osvědčil – ovšem v situaci zcela blahovolných médií – jako brilantní, přitom nestoudný a demagogický populista. Je zajímavé, že se nikdo z investigativních žurnalistů nezabýval jeho působením v TV Nova, zj. zavedenou korupční praxí jeho pořadu „Na vlastní oči“ (to, že to nezajímalo pravicové noviny, mě nepřekvapuje, nechápu však proč „to“ nezajímalo volební štáb v Lidovém domě). Causu podobnou cause časopisu VZP – předraženého o stovky milionů – by nepřežil politicky nikdo z jeho konkurentů. Ty největší nehoráznosti, které sděloval veřejnosti prostřednictvím médií, byly přijímány jako zlatá slova nasvědčující o politické genialitě. S vidinou pravicové koalice tak česká média i největší hlouposti z jeho úst tolerovala. Úžasné je jeho nedávné vyjádření, kdy debatu v rámci pravicové koalice o stavebním spoření, o jeho velkém osekání uzavřel slovy, že je potřeba ty peníze dát občanům (i bankám – to už ovšem nedodal) jinak. Např. prodejem státních dluhopisů přímo občanům. Pan předseda jaksi zapomíná, že je to jiná skupina příjemců. Stavební spoření má být určeno lidem, kteří si spoří na byt či jeho modernizaci nebo vybavení. Tedy spíše mladým či mladším lidem ze střední a nižší střední vrstvy. Na koupi státních dluhopisů se zvýhodněným kuponem budou profitovat lidé z nejvyšších příjmových vrstev. Ignorance, nekompetentnost, demagogie a asociálnost, tak lze charakterizovat jeho intelektuální výkon. Nechápu, proč koalice nechce jít cestou zvýhodnění stavebního spoření podle účelu. Zkrátka ten, kdo by využil naspořené peníze na bytové účely, by dostal až např. do roka po ukončení spoření jednorázově finanční podporu státu. Pokud by uspořené peníze použil např. na koupi auta, nedostal by, kromě běžného úroku, žádnou finanční podporu státu. VV dokázaly skloubit velmi zajímavý potenciál novosti, neotřelosti (erotické fotografie několika pohledných kandidátek) a své kampaně proti dinousaurům jako volání po společenské změně, po níž dvě třetiny české veřejnosti touží. Ucelený program tato strana nemá, voliče levice dokázala oslovit rádoby rovnostářským, sociálně vnímavým jazykem a okouzlující osobností R. Johna. VV podpoří – a o tom vůbec nepochybuji – všechny pravicové reformy bez mrknutí oka.

Komunisté

Stále více i jim samotným muselo být jasné, že jejich volební výsledek je na klesající trajektorii. V nastalé konstelaci politických sil dojde bezpochyby k frontálnímu útoku pravice na zbývající politické pozice KSČM. Pravice je před volbami nepovažovala vůbec za nebezpečné, proto si jich prakticky nikdo nevšímal. Ani z pravicových stran, ani z médií. Jsou to již druhé volby, ve kterých komunisté nedokázali sociální demokracii vyjádřit nejzákladnější lidskou, ani politickou solidaritu při těžkých útocích na ní (vajíčkové útoky loni, brutální útoky médií letos atd.). Bláhově se zřejmě domnívali, že jsou schopni získat silně levicově uvažující voliče ČSSD. Byla to zcela chybná úvaha. Přidali se tak jakoby se zadostiučiněním k útokům médií a pravice vůči ČSSD. Nikdo z nich je za to nepochválil… Lze nyní naopak očekávat těžké útoky pravice na komunisty. A je otázka, kde se tyto útoky zastaví. Osobně nejsem příznivcem neproduktivního antikomunismu. Komunistická strana by jistě české levici nejvíce prospěla svou transformací v  radikálně socialistickou stranu, podle konceptu, který jsem jim doporučoval již před pěti lety. Ten problém nevolitelnosti ČSSD pro určité části středních vrstev je právě proto, že komunisté stále představují více kontinuity se starorežimní KSČ, nežli diskontinuity s ní. Podle sociologických průzkumů by třetina voličů ČSSD nikdy sociální demokracii nevolila, pokud by ČSSD s KSČM chtěla spolupracovat na vládní úrovni. Naivní představy některých lidí (L. Jelínek) o tom, že je nutné „mluvit“ se stranami pravice a mít pružnější program (vlastně zásadně zrevidovat svůj sociální program) je cestou do pekel. Znamenalo by to vyklidit prostor pro novou levicovou stranu.

Faktor změny – nové politické strany

Po zcela skandálních rozhodnutích Ústavního soudu ve věci zrušení voleb loni v říjnu voliči začali ve velké míře hledat alternativu k dosavadním parlamentním stranám. Pokud jde o TOP 09, spiritus agens celého jejich projektu je M. Kalousek, což zcela nepochybně není žádný homo novus české politiky. Tak nebo onak byl tento politik zapojen do všech polistopadových vládních administrativ, a to s výjimkou doby opoziční smlouvy. Tehdy byl ovšem lidoveckým poslancem a v poněkud chaotické době opoziční smlouvy, ve které sociálně demokratická vláda byla nucena získávat podporu pro své návrhy, poslancem významným. Nicméně politická reinkarnace a metoda politického přeběhlictví (Parkanová, Schwarzenberg ad.) zabrala. O Zemanovcích jsem již psal, o Věcech veřejných rovněž. Zajímavým seskupením byla rovněž Suverenita, která sice neprošla branami poslanecké sněmovny, ale dosáhla více, nežli se očekávalo.

Útok na předsedu

To, že pravice a s ní spojená média použijí na mě stejné taktiky každodenního presinku, brutálních útoků osobních (a na mou rodinu) a lží, jsme věděli. Věděl to i Ústřední volební štáb. ČSSD se bohužel příliš nepodařilo nalézt účinnou protizbraň. Škoda, že naši zahraniční poradci nenalezli ze svých bohatých zkušeností z desítek volebních kampaní, u nichž asistovali, analogickou situaci z minulosti v jiné zemi. Anebo to volební štáb v Lidovém domě nedokázal realizovat. Možná, že účinná protizbraň na soustředěnou osobní negativní kampaň ani neexistuje. Mým zřejmě největším skandálem před těmito volbami byly botičky od Diora za 1700,- Kč. Jiné mé „zločiny“ se neprokázaly.

Dominantním faktorem kampaně před těmito sněmovními volbami byla média. Nevzpomínám si, že by se o mně některé z médií za poslední rok a půl vyjádřilo pozitivně nebo alespoň neutrálně. Neustálé zpochybňování mé osoby, podprahové i brutální osobní útoky a lži, vyvolávání nenávisti. Byl tak zcela systematicky destruován můj obraz ve veřejnosti, na druhé straně neustálé zdůrazňování toho, že jsem fakticky jistým příštím premiérem, nutně negativně ovlivnilo konečný volební výsledek ČSSD. Udržet se za této situace na žebříčku popularity vysoko se rovnalo zázraku. Lidé tak dostávali poselství: nechoďte k volbám anebo volte někoho jiného nežli ČSSD, nejlépe pak menší politickou stranu. Neboť ČSSD a Jiří Paroubek jsou připraveni přivést republiku na cestu Řecka, ke státnímu bankrotu. Ta emoce přerostla v posledních čtrnácti dnech před volbami v hysterii a téma státního bankrotu překrylo všechna témata ostatní, na něž jsme v programové debatě spoléhali.

Pojem svobody

Česká pravice a pravicová média ráda mluví o svobodě. Ale představuje si jí po svém. Vůči ČSSD bylo dovoleno vše. Pět týdnů před volbami začal politický soupeř prostřednictvím skupinek antidemonstrantů napadat naše mítinky. Hozená láhev plná utopenců na sociálně demokratickém mítinku v Kladně mohla v tisícihlavém davu způsobit vážné zranění nebo dokonce zabití. Mimochodem, láhev s utopenci dopadla na rozevřený deštník, který pět minut před jejím dopadem držela má žena. Nemělo smysl pokračovat v centrálních mítincích, které by přecházely v gerilové boje a to by zcela překrylo jiná, programová témata voleb. Nemohli jsme jít cestou každodenní konfrontace na našich akcích. To by bylo jen další potravou pro pravicová média proti ČSSD. Je otázka, zda je možné mluvit o plné svobodě v zemi, pokud je (nejsilnější) politické straně bráněno svobodně pořádat její mítinky.

Zájmové skupiny proti ČSSD

Ten oboustranný tlak v médiích měl určité důvody. Myslím, že pokud politici musí prokazovat každoročně své příjmy, měla by tak učinit i média. V zásadě by stačila jen tištěná média, deníky. Bylo by to zajímavé pro ozdravení a čistotu demokracie v naší zemi. Vítězství sociální demokracie ve volbách si nepřály:

-         finanční skupiny, které mají zájem, aby jejich penzijní fondy (pravice prosazuje opt-out, což umožní privátním penzijním fondům disponovat během příštích dvaceti let stamiliardami korun);

-         farmaceutické firmy, které nemají zájem na šetření v lékové oblasti a naopak mají zájem zvyšovat spoluúčast pacientů jako zdroj financí kryjící každoroční nárůsty výdajů na léky;

-         firmy, které mají zájem na uskutečnění ekologické superzakázky za 110 mld. Kč a v zásadě mají celou „věc“ zorchestrovanou (je potřeba připomenout, že odborné odhady nákladů, za které se dají ekologické zátěže vyřešit, se pohybují mezi 45 a 50 mld. Kč;

-         lobby firem, které se chtějí přiživit na správě a prodeji církevního majetku po jeho odblokování;

-         uhlobaron Bakala, který využil proti ČSSD všech možností („jeho“ Hospodářské noviny napadaly ČSSD velmi důsledně, šlo o byznys – případ 44 tisíc bytů OKD bude novou vládou pravice řešen v zásadě v jeho prospěch. To pro jeho firmy bude znamenat bendit v řádech desítek miliard korun.

A jaké byly slabiny ČSSD?

Sociální demokracie, i když vyhrála volby do sněmovny, nebude ve vládě. Pravicoví publicisté rádi píší o nízkém koaličním potenciálu ČSSD. Je to nesmysl, prostě proto, že česká pravice á priori nemá zájem o spolupráci s ČSSD. Prostě proto, že programy ČSSD a stran české pravice, jsou nekompatibilní, neslučitelné. Je to celkem přirozené. V západní Evropě jsou spíše výjimečné situace, kdy spolu dvě hlavní politické strany, tedy strany levice a strany pravice v té které zemi, spolupracují na vládní úrovni (Německo, Rakousko v posledním desetiletí).

Po mém odchodu z funkce předsedy ČSSD někteří lidé v této straně začali fabulovat o tom, že volební výsledek ČSSD ovlivnil např. „bojkot“ médií (jen tak mimochodem, nešlo o mé osobní rozhodnutí, ale o kolektivní rozhodnutí stranických lídrů kandidátek krajů, jako reakce na štvavou kampaň MFD, LN a HN předcházejících fyzickému útoku na B. Sobotku a dalším útokům) či můj údajný nevýkon ve dvou závěrečných televizních duelech a rozhlasové debatě s lídrem ODS Nečasem. Po prvé debatě podle sociologické analýzy 57% diváků, kteří duel viděli, považovalo za vítěze duelu na TV Prima mě a 43% P. Nečase. A z diváků, kteří debatu v TV Prima viděli, u 42% respondentů přispěla k tomu, aby ve volbách podpořili ČSSD a jen 22% se rozhodlo pro podporu ODS. V dalších dvou diskuzích jsme si průzkum veřejného mínění již nepořizovali, ale dokonce ani pravicová média nemohla P. Nečase vyhlásit vítězem diskuzních duelů. Co bylo ovšem zajímavé, je to, že mezi lidmi, kteří nesledovali diskuzi Paroubek – Nečas na TV Prima a byli dotázáni, představa o vítězi duelu byla přímo opačná. To nás mohlo varovat o změně společenské atmosféry v zemi.

Hysterie kolem Řecka a údajného státního bankrotu, trvalá štvanice médií vůči ČSSD a mně osobně, to byly rozhodující faktory, které ovlivnily konečnou úroveň volebního výsledku této strany. I kdyby ČSSD měla svou volební kampaň obratněji připravenu na eliminaci „řeckého problému“, tedy již od počátku roku a s gradací v závěru kampaně, nemohla by – podle mého názoru – eliminovat plně útoky pravicových médií. Není nepodstatná ani únava občanů ze stran politického establishmentu, vytvářená medií, která vynesla do popředí dva ve sněmovně nové subjekty, a zcela zatratila dva dosavadní. K posílení pozice ČSSD je také potřeba silné ODS. Při oslabení ODS řada voličů ČSSD prostě nevolila sociální demokracii a po nabádání ze všech stran volila menší politické strany či zůstala doma.

Volební výsledek ČSSD je sice vítězstvím, ale konečné rozdělení mandátů neumožňuje sestavit sociálně demokratickou vládu. V sociální demokracii je celá řada problémů, které je teď možné – ihned po podzimních volbách – řešit a nezavírat před nimi oči (což nebyl tak úplně můj případ, problémy jsem si plně uvědomoval, ale v posledních dvou letech téměř nepřetržité volební kampaně nebylo možné věnovat více času jejich odstranění). Upřímně, mezi funkcionáři ČSSD na krajské a okresní úrovni o jejich řešení ani příliš velký zájem není. A které věci je tedy nezbytné řešit:

-         odborné zázemí v Lidovém domě je v naprosté většině oblastí nedostatečné, část stínových ministrů s ním nespolupracovala vůbec či jen málo, nepodílela se na jeho vytváření. Programové výstupy strany v posledních týdnech před volbami musel v průběhu kampaně často koncipovat volební štáb a (honorární) poradci v mém nejbližším okolí. Přesto se podařilo vytvořit velmi dobré programové dokumenty, nejkonkrétnější ze všech politických stran;

-         velká pasivita členů a funkcionářů, zejména u funkcionářů ČSSD (včetně řady členů stínové vlády), jejich neochota osobního nasazení, angažování, např. na volebních akcích, až na výjimky na sociálně demokratických předvolebních akcích rozdávaly předvolební materiály ČSSD placené hostesky; malý zájem našich členů např. o vnitrostranické diskuze o programu – v diskuzi o programu se téměř neobjevovaly nové náměty z členské základny či od členů;

-         nedostatek idealizmu mezi funkcionáři strany;

-         nezájem podstatné části členů o modernizační projekt; máme většinou modernizačních týmů přesně formulované cíle v jednotlivých oblastech, zejména v práci s mladou generací a střední třídou – je potřeba po nezbytné revizi a aktualizaci nástrojů projekt modernizace ČSSD důsledně uplatnit celý, teď již možná členové ČSSD samotní budou chápat nutnost jeho prosazení;

-         malá prostupnost stranických struktur a organizační decentralizace ČSSD. Lídr strany prakticky nemůže ovlivnit složení volebních kandidátek, nemá možnost dát „divokou kartu“ na volitelné místo na kandidátce atraktivnímu kandidátovi, ba dokonce ani, pokud se jedná o krajské lídry. TOP 09 a zejména Věci veřejné – nesvázané stranickou hierarchií – mohly nasadit na kandidátky zajímavé mladé a mladší tváře, a to i na čelo kandidátky (otázkou samozřejmě je, jaká bude jejich reálná politická využitelnost a výkon) – pokud VV v souvislosti se mnou mluvily o dinosaurech, ony byly tyranosaurem, představovaly však pro voliče (optickou) změnu. Pospávající kníže a hezká děvčata, to byly hlavní trumfy marketingu pravice;

-         neschopnost většiny krajských lídrů v TV diskuzích, kdy zejména řada krajských lídrů malých strany byla o třídu lepší.

Závěr

Odešel jsem z funkce předsedy ČSSD po pěti letech velmi tvrdé práce a mimořádného osobního nasazení. ČSSD je – přes zklamání z volebního výsledku – nejsilnější stranou ve sněmovně. V době mého příchodu měla ČSSD sedm senátorů, dnes jich má dvacet devět a má po podzimních volbách reálnou šanci být nejsilnější stranou v senátu (ve volbách neobhajuje žádný mandát, může tedy jen získat; při dobré strategii může získat kolem deseti mandátů anebo dokonce absolutní většinu v senátu).

Pokud jde o kraje, sociální demokracie v nich nikdy předtím nebyla v zastupitelstvech příliš silná. Dnes ovládá ČSSD třináct zastupitelstev ze čtrnácti (tedy s výjimkou Prahy).

Ze dvou poslanců EP vzrostlo zastoupení ČSSD na sedm. Vliv a politický potenciál sociální demokracie ve Straně evropských socialistů (PES) vzrostl velmi významně, proto se jí podařilo získat pozici místopředsedy Evropského parlamentu.

Po čtyři roky bude v republice vládnout pravicová vláda, což dává sociální demokracii jisté politické možnosti. Získat pozice v senátu a alespoň blokovat či komplikovat některé asociální návrhy nové vlády. Na úrovni krajů pak očekávaná asociální opatření vlády P. Nečase dají možnost udržet politické pozice sociální demokracie a vytvořit tak dobré východisko k vítězství ve volbách za čtyři roky.