Vážené dámy a pánové, milí přátelé,
dnešní setkání probíhá v době vrcholící volební kampaně, která jako novum přinesla násilí na mítinky, vnesla prvky vyvolávání nenávisti, přinesla překrucování a strašení a to zejména ekonomickými tématy. Obávám se, že u našich politických konkurentů nepřinesla ani vizi ani řešení. Přinesla strašení a lhaní. Pokud hovořím o nebývalé míře lží, nelze nevzpomenout
- avizované úprky investorů z Česka, když přesný opak je pravdou,
- Euro za 35 korun, když přesný opak je pravdou,
- Nejprve Maďarské a pak řecké cesty a okamžité státní bankroty, když pozice ČR je v zásadě jiná (zajímavý byl v této souvislosti názor člena Esa Zámečníka, který úvahy o bankrotu označil za mediální bublinu)
- Snižování ratingu a kritika ČR ze strany EU, když obě věci jsou pochopitelnou reakcí na krizové dopady
- Kalkulaci nákladů našich opatření ze strany ODS na 650 miliard korun (je pravda, že ODS o této částce již mlčí) a symboly kupování fábií, když skutečný, byť velmi rozšafný dopadů programu sociální demokracie do rozpočtu je mezi 100 až 150 mld. Kč
(Zde musím ocenit HN, které přece jen v nezvyklém záchvěvu objektivity uznaly, že dopady do rozpočtu státu jsou u opatření navrhovaných ČSSD a ODS prakticky stejné. HN při tom u ODS a dalších pravicových stran zapomněly započít dopad Opt-out v důchodech za 50 mld. Kč, 270 mld. Kč církevních restitucí anebo 110 mld. Kč ekologického supertendru, když víme, že minimálně polovina této částky je nadhodnocena).
Chápu nutnost vymezení se, nechápu však schopnost některých stran i médií vyvolávat nenávist jako nástroj politického boje. Na druhou stranu, průběh kampaně našich soupeřů je odrazem neschopnosti předložit skutečný komplexní program reagující na současnou světovou situaci. Je nám líto, že jsme nemohli věcně argumentovat, je nám líto, že jsme se museli někdy nad ubohostí části použité inzerce jen kroutit hlavou. Ale jak řekl francouzský myslitel Alexis de Tocqueville: „Svoboda plodí konflikty“. Bereme tedy pokračující paroubkománii pravice jako svérázný projev svobody. Je jistě problém, že nemohu být spojován s Toskánskem či s projektem Opencard, s Dalíky. Nezbývá než spojit mne s čímsi hodně negativním, ale neuchopitelným. Abych byl jaksi podezřelým a to až do termínu voleb.
Tím, že hájím zájmy obyčejných lidí, těžko budu stát proti těmto lidem. Takže autoři protiparoubkovské kampaně: Ano jsem proti Vám, proti mafii a pseudopodnikatelům, přiživujícím se na státu. Jsem proti lhostejnosti vůči jejich šmelinám. Tocqeville totiž současně říká: „despotismus plodí všeobecnou lhostejnost“. Váš despotismus praktikovaný při řízení státu ve stylu „po nás potopa“ byl založen na lhostejnosti. Lhostejnosti k osudu lidí, k budoucnosti republiky. Lhostejnost je největším rizikem pro tuto zemi. Lhostejnost ke změně je rizikem pro tuto zemi. Snaha strašením s dluhem vyvolat lhostejnost voličů vůči korupčním skandálům pravice bude doufám marná. Lhostejnost lidí se Vám vyvolat nepodaří. Co jste antiparoubkovskou kampaní dokázali je to, že nemáte skutečné politické téma. Že se jako tonoucí stébla chytáte možnosti zneužít situaci republiky a strašit dluhem, vyvolat paniku a hrůzu z budoucnosti a pod těmito emocemi doufáte, že vás lidé zvolí. Očekával bych však od politické strany řešení, nikoli strašení. Očekával bych aktivitu, nikoli lhostejnost k současným problémům lidí a republiky.
Sociální demokracie lhostejná není. Sociální demokracie pochopila šanci, kterou svět spolu s hospodářskou krizí dostal.
Svět se krizí změnil. Věci již nebudou jako dříve, a já říkám, je to tak dobře. Svět hledá novou cestu. Tak jako došlo ve světovém měřítku k přesunům ve světové dělbě práce, k posunům od agrární v průmyslovou, zejména v řadě států Asie a dále ve společnosti služeb, dochází i k posunu vnímání role státu ve světové i domácí ekonomice. Stojíme na křižovatce. Svět se vydává po experimentu laissez faire, po dominanci volného trhu a nedostatečně regulovaných finančních trhů na jinou cestu. Na cestu, na které státy budou hrát nikoli roli pouze záchranné brzdy a daňoví poplatníci roli kasičky pro krytí ztrát vyvolaných ziskem motivovanou spekulací, ale budou hrát daleko větší roli regulativní, roli iniciátorů růstu a obrany obyvatel země před hospodářskými otřesy. Okamžitý prospěch, vybrání i budoucích zisků již nyní, bude nahrazeno strategickou politikou širšího kontextu. Do jisté míry jde o návrat k tradičním hodnotám a funkcím nejen finančních trhů, ale i ekonomik jako takových. Do značné míry jde o cestu sociálně demokratické politiky. Ostatně i povodeň na Moravě a řešení následných škod si vyžádá silnou roli státu. Jeho oslabování v budoucnu povede k dalším škodám.
Stojíme na křižovatce, my svou cestu zvolenu máme a je na občanech, aby rozhodli, zda se k nám přidají. Zda jejich cesta bude cestou další intervence ve prospěch volného trhu bez omezení, cesta sanace škod bez vybudování bariér pro škody budoucí, cesta lhostejnosti nebo zda to bude cesta jiná. Je na občanech, zda se nechají zastrašit a znovu zvolí kocourkovské politiky. Nebo zda si řeknou, že strašení dluhem je málo. Zda si řeknou, že dluh musel někdo vytvořit a ten někdo s ním teď straší. Zda si řeknou, že divokého kapitalismu bylo dost, že nyní je třeba řádu a pořádku. Nevolám po totální regulaci a zásadních limitech tržního hospodářství. Tržní hospodářství bude vždy základem ekonomiky. Konec konců většina z nás na vlastní „ekonomickou“ kůži zažila nesmyslnost direktivního režimu tzv. plánovitého řízení národního hospodářství. V rámci současné krize jsme však byli podrobeni i zkušenosti zcela opačné – možné destrukci vyvolané totální volností spekulace. Zkušenosti z reálného dopadu virtuální ekonomiky do života konkrétních občanů. Nejde jen o to, že taková ekonomika je neproduktivní, ona je přímo škodlivá.
Myslím si, že nás čeká období definování a nastavení „zlaté střední cesty“ volného trhu s akcentací sociálně spravedlivé společnosti a regulací těch oblastí, které se projevily jako nejrizikovější pro další vývoj národních ekonomik. Mezi tyto oblasti patří nejen regulace finančních trhů, ale také dominantních monopolních či kvazimonopolních odvětví a regulace fiskální. Jednou z nutných strategií bude i vypořádání se s globálním světovým dluhem. Nelze se uspokojit s tím, že náš fiskální dluh patří k těm nejmenším v Evropě. Nelze se uspokojit s tím, že dluh Spojených států, Německa, Británie ale i evropský průměr (rozumí se v poměru HDP) jsou daleko vyšší nežli dluh náš. Vlastně ve všech způsobech jeho měření. Faktem zůstává, že pouhé odložení problému problém nevyřeší. Jedná se však o problém globální, který si vyžádá globální řešení. Naše situace, zdaleka ne blízká bankrotům či jiným tragédiím, po kterých někteří z našich oponentů toužebně vzdychají, je vzhledem k otevřenosti naší ekonomiky situací řízenou veskrze globálními trendy. V globálním prostředí je třeba přijmout kroky, které využijí naší hospodářské pozice, nikoli kroky, které nás hospodářsky oslabí – tedy sníží poptávku. Je zcela logické a zcela v souladu s politikou sociální demokracie, že účty se musí platit. Veřejné rozpočty v dnešním stavu ekonomiky nemají valnou šanci k reverznímu pohybu oproti současnému deficitnímu propadu a to minimálně v horizontu nejbližších dvou tří let. V souladu se šéfem MMF Dominiquem Strauss-Kahnem však říkám: jestliže teď seškrtáme výdaje rozpočtů maximálně, omezíme sociální dávky, sebereme peníze rodinám s malými dětmi, prostě podnikneme hurá akci šetření, krize se v nějaké podobě vrátí. Příliš rychlý ústup od proaktivní ekonomické politiky zaštítěný bojem proti deficitu bude mít stejný dopad jako úprk od rozdělané práce. To, co bylo rozděláno, se zhroutí. Strauss-Kahn říká: “Oživení vyspělých ekonomik je slabé. Musíme být opatrní“. Hovoří diplomaticky, ale dost jasně.
Svět i my stojíme na křižovatce. Buď se vydáme cestou resuscitace zhrouceného systému, nebo vybudujeme na jeho troskách nový. Buď se vydáme cestou lassaize faire, a necháme trhy dělat, co uznají za vhodné a čas od času stát – daňoví poplatníci – zaplatí škody, nebo se vydáme cestou novou. A nebo oprášíme teorie ekonomického klasika Johna Maynarda Keynese, přijmeme fakt, že stát je zde proto, aby sloužil občanům a zemi ve které žijí a pak musíme konat.
Základním cílem naší politiky je svoboda, prosperita, což znamená práci pro lidi a dále sociální soudržnost a spravedlnost. Všechny tyto cíle prolíná potřeba stability. Jsem přesvědčen, že stabilita je to, co potřebují občané, podnikatelé, firmy v této zemi. Jsem přesvědčen, že strašení, hysterie a úzkoprsá sobecká politika stabilitu nepřinesou. Jsem přesvědčen, že politickou stabilitu může zemi přinést pouze Sociální demokracie. Sociální demokracie otevřená názorům svých politických partnerů i oponentů. Jsem přesvědčen, že koaliční slepenec vytvořený pouze za účelem zachování vlivu a vlády za každou cenu stabilitu nepřinese. Pokud má pravice jasnou strategii a jasný program, proč je rozdrobena na několik klonů? Stojí za těmito klony zájmy podnikatelských skupin, či jen zhnusení stavem jedné strany? Obojí je špatně. Obojí nepovede ke stabilitě. První varianta povede k tunelování země, druhá varianta k nekonečným hádkám a přetahování se o moc. To sociální demokracie zásadně odmítá.
Česká republika bude do příštích několika let potřebovat stabilní politické prostředí s vysokou mírou politické shody na vybraných společenských tématech. Nejde o onen starorežimní „klid na práci“, ale o věcný politický dialog, klidně ideově vyhraněný, ale se silnou orientací na shodu. Společenský smír, obecná prosperita, jistota ve stáří, zdravé životní prostředí, to jsou, témata, která mají zásadní důležitost pro kvalitu budoucího života v České republice.
Situace vyžaduje, aby v čele země stáli politici schopní dynamického jednání, které povede ke kýženému výsledku – ozdravení hospodářství České republiky při zachování sociálního komfortu. Ten komfort zaostává zdaleka za komfortem západoevropských zemí. Nesporným se nám také jeví – a souvisí to i s rozvojem české ekonomiky - boj proti korupci, to je klíčový moment ve všech úvahách povolebního vývoje. Jakákoli snaha veřejného sektoru efektivně jednat je dnes limitována korupčním prostředím. A to se musí změnit.
Vizionář Tomáš Baťa v roce 1932 pronesl následující věty: „Příčinou krise je morální bída. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Je třeba překonat krizi důvěry.“
Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen osobním příkladem. V žebříčcích mezinárodního měření korupce v naší zemi jsme se za poslední vlády pravice nepropadali, řítili směrem dolů. Parazitování na státu se stalo živností. Podnikatelé parazitující na veřejných zakázkách ovládli stranické buňky a de facto řídí personální politiku mnoha bývalých vládních stran. Systém zadávání veřejných zakázek je tragickým obrazem stavu této země. Ve chvíli, kdy je zakázka zveřejněna na informačních serverech je dle mnoha podnikatelů již pozdě se o ní ucházet. Karty jsou již rozdány. Nebo vážně věříte v zázračnou úspěšnost některých firem v soutěžích. Vzpomeňte na Řebíčkův Viamont, vzpomeňte na pražskou Opencard. To se musí změnit. Řešením je jasný řád a průhlednost. Řešením je rovný přístup k příležitostem. Věřte mi, že pokud budu po volbách ve vysoké exekutivní funkci, hodlám se vypořádat s problémem korupce v této zemi. Je nutné rozbít spleť zkažených a prohnilých vazeb, rozdrtit je a srovná podmínky pro poctivou a regulérní soutěž.
Sociální demokracie dnes chce vyslat poselství, že ví jak dosáhnout cílů, které učiní z ČR zemi
- se snižující se nezaměstnaností
- se zdravými financemi
- bez korupce a šibalů
- sociálně spravedlivou
- mezi deseti nejvyspělejšími zeměmi Evropy do 15 let.
Sociální demokracie nechce strašit a vyvolávat obavy mezi obyvatelstvem.
Sociální demokracie není lhostejná k osudům lidí a chce občanům republiky nabídnout stabilní vládu pro stabilní budoucnost.
Prostor, ve kterém budeme po volbách hledat shodu se svými budoucími partnery, je vymezen třemi osami naší politiky – první osou jsou hlavní zásady volebního programu, druhou osou jsou témata koncepce Vize ČR do roku 2025 a třetí osou, kterou můžeme nazvat osou posilování demokratického rámce a demokratických institucí. Na první ose se zcela jistě mimo jiné nachází zrušení zdravotnických poplatků, obnovení proplácení nemocenské v prvních třech dnech nemoci, jednorázový příspěvek důchodcům 2.400 Kč v tomto roce na vyrovnání zvýšených životních nákladů, zavedení progresivního zdanění či závazek snížit zadlužení České republiky do roku 2013 pod 3% HDP. Druhá osa je linií přípravy, nastartování a realizace ambiciózní vize pozvednout do roku 2025 Českou republiku mezi deset hospodářsky nejúspěšnějších zemí Evropské unie. Na třetí ose – ose posilování demokracie, se bude nacházet téma intenzivního boje s korupcí, což bude vycházející z mého slibu předložit, v případě naší vládní odpovědnosti, do konce měsíce října do vlády Národní protikorupční strategii; na této ose jistě také bude téma prohlubování demokratické praxe - princip subsidiarity, či institut krajských referend – ty jsme již prosadili a obecních referend a v neposlední řadě také posilování demokratických institucí republiky.
Vize státu, který tvorbu pracovních míst nenechává jen na zodpovědnosti podnikajících, ale sám aktivně pracovní příležitosti vytváří, jejich zachování podporuje a k práci motivuje.
Strach o práci je strachem, který musí být pro poctivé občany zbytným. Stát musí učinit vše, aby vytvořil podmínky pro kvalitní a smysluplnou práci svých občanů – toto není teze jen ČSSD, je to teze evropská.
Snahu přehodit problém tvorby pracovních míst jen na soukromý sektor považujeme za zbabělost. Stát musí svou aktivitou vytvořit poptávku po výrobcích a službách a tím také poptávku po pracovních místech.
Náš stát zasáhla hospodářská krize bolestivě. Zabývat se pouze otázkami veřejného dluhu a nikoli systémovou otázkou, jak vrátit zemi prosperitu, je krátkozraké. Utáhnout kohout financování skomírající ekonomice a tím ji kromě rány importované zasadit ránu veskrze domácí je hloupé. Stát se nesmí chovat jako pštros a strkat hlavu do písku před problémy, stát by měl být přítelem v nouzi.
Sociální demokracie vidí roli státu v aktivní podpoře domácích a zahraničních soukromých investic, v úsporách provozních výdajů veřejného sektoru – tady jasně říkáme, že šetřit se musí na státu, nikoli na jeho občanech.
Pravice říká, že si to nemůžeme dovolit, hovoří o plývání a zadlužování. Jaká je realita? Kdo zadlužoval? Nekřičí náhodou zloděj, chyťte zloděje? A doufá, že mu lidé naletí? Nemohou naletět, pokud si uvědomí, že:
Státní dluh vznikl zejména v době transformace, ale byl skryt do nejrůznějších konsolidačních agentur, fondů – prostě všude tam, kde nebyl vidět. Myslím, že občané si to pamatují. Vykazovali jsme v 90. letech nízký státní dluh řeckým způsobem. Po nástupu sociálně demokratických vlád nás čekali dva úkoly: jednak vykázat skutečný stav státních financí a jednak nastartovat hospodářský růst. Občané si asi vzpomenou, že úsporné balíčky vlády ODS z roku 1997 ekonomiku přiškrtily a růstu se dočkala až po nástupu první vlády ČSSD iniciaci růstu keynesiánskou metodou. Vykázání skutečného stavu veřejných financí znamenalo přiznat si 680 miliard dluhu způsobeného transformačními náklady. Tedy přes polovina současného státního dluhu vznikla v důsledku privatizace a loupežení na úkor státu. Kdo u tehdejších vlád byl? Že by to byli pánové Nečas, Kalousek, Langer, že by v parlamentu seděli pánové Kocourek, Vidím, Severa a další? To je historie, takže, tak pojďme k dnešku. Další sekeru nedávno zasekl dnes strašící Kalousek s ODS, když podcenili důsledky krize, fiskálně se na ní nepřipravili a stálo nás to 225 miliard deficitu loňského roku. V této částce je zahrnuto 32 miliard, které utratili z našetřených fondů – prostě vybrali kasičku. 286 miliard je částka schodku, kterou přímo způsobila v letech 2008 a 2009 Topolánkova vláda. Kdo u toho byl?: že by kromě Kalouska i pánové Langer, Nečas, Kocourek, Severa a další? Další zásek připočtu nesmyslnou daňovou reformou, která stát připravila o 80 miliard korun příjmů ročně. Kdo u toho byl? Mám opakovat ta jména, která na mě dnes zírají s vyžehlenými tvářemi z plakátů a hovoří o řešení? Nevím, jestli se při pohledu na hesla o zodpovědné politice mám Čechovsky smát přes slzy, nebo být ohromen tou drzostí. Ze současného státního dluhu 1,3 bilionu jde bilion za rádoby šetřílky zodpovědnými z pravice. Kdyby měli alespoň tolik cti v těle a mlčeli. To ne, oni raději zase lžou a straší bankrotem. Ano, zbankrotujeme, pokud budeme pokračovat bez reflexe minulých chyb v jejich nekompetentní cestě.
Jak je to s dluhem doopravdy?
Za prvé, je nutné ho vykazovat proti HDP – musím uklidnit naše občany, dluh české republiky je sice – díky pravici -značný a je třeba změnit trend jeho vývoje, ale není to tak, že každý z občanů prý dluží 121 tisíc korun. To by také museli strašící politici dát majetek, který občané svou prací vyprodukovali. HDP České republiky je zhruba 3,7 bilionu ročně, na jednoho obyvatele asi 350 tisíc korun ročně. Státní dluh je splatný zhruba v horizontu deseti let a delším. Takže občané vytvoří hodnoty zhruba 3,5 milionu korun a měli by splatit 121 tisíc + úroky. Já myslím, že bankrotová situace vypadá poněkud jinak.
Dluh se splácet samozřejmě musí. Jsou dvě cesty. Buď se uskromním, nebo zvýším aktivitu. Sociální demokracie volí obě cesty. Uskromnit se ovšem musí stát, jeho operativa, jeho nesmyslné výdaje a plýtvání v resortech obrany, vnitra, v oblasti veřejných zakázek – jen tam ročně utratí stát přes 650 miliard korun. Zakázky jsou předraženy o 10 – 30%, ministr Řebíček a Viamont, Dalík a téměř vše, mohli bychom vyprávět. Při 10% úspory to je 65 miliard korun – tedy desetkrát 13. důchod. Proč toto srovnání pravice neužije. Je to jednoduché. Ve veřejných zakázkách by se šetřilo na kámoších, u důchodů se šetří na důchodcích. Cestu aktivity, kterou pravice zcela opomíjí je pak cesta podpory ekonomického růstu.
Po krizi v závěru tisíciletí dosahovala Česká republika neustálého ekonomického růstu, a to v závěru našich vlád přes 6% ročně. Bylo tomu tak, jak jsem naznačil, za sociálně demokratických vlád. Růst nám umožnil překonat důsledky transformace provedené v režii pravice, růst nám umožnil ozdravit banky bez toho, aby se zhroutila domácí ekonomika. Růst nám umožnil zajistit růst reálných příjmů obyvatelstva. Za 8 let našich vlád o 41%. Zažili jsme období stabilních a klesajících úrokových sazeb, pevné a posilující české koruny, klesající inflace až k nulové hranici. Zažili jsme období prosperity. Přišla krize a zastihla nás nepřipravené. Tedy pravicovou vládu. Přišla krize a zastihla nás po daňovém balíčku Topolánkově, který měl ještě více polepšit bohatým. Dosáhli jsme evropského unikátu. Vysoký růst při extrémně nízkých daních bohatých. Daň z příjmů ve výši 23 % - a to jsem velmi krotký při jejím výpočtu, efektivní daň z příjmu právnických osob se pohybuje dokonce kolem 14 % a je na polovině Evropského průměru. Majetkové daně jsou u nás tak nízké, že se jim diví prakticky všichni světoví ekonomové. Kalousek si myslel, že tím získá slávu. Získal dluh. Ohromný dluh. A přiškrtil ekonomický růst – znemožnil totiž státu ho iniciovat.
Sociální demokracie přichází s aktivní podporou ekonomického růstu. Víme, že již 2% růstu HDP přinesou do rozpočtu za čtyři roky 290 miliard. Víme, že alespoň částečný návrat daní do doby prosperity před Topolánkovým zásahem přinese dalších 41 miliard ročně, tedy 164 miliard za čtyři roky. Víme, že jen audity ministerstev a aukce u veřejných zakázek přinesou dalších 29 miliard ročně, tj. 116 miliard za čtyři roky. Zcela konkrétní, jasná a dosažitelná opatření přinesou celkem 570 miliard korun, kterými můžeme podpořit další ekonomický růst, jeho urychlení. Pokud bude hospodářský růst 3%, můžeme přičíst dalších 150 mld. korun Můžeme je použít ne pro Toskánska a švýcarská konta či Openkarty, ale pro podporu exportu ČEBem, EGAPem, pro zvýšení domácí spotřeby a tím i poptávky, při uplatnění moderních technologií a kvalitativní zvýšení našeho exportu, pro otevření nových či hloupě opuštěných trhů zejména na Východě. Tam všude může sehrát stát roli přítele podnikatelů, podniků a jejich zaměstnanců. A sehraje ji.
Můžeme tyto prostředky použít na proaktivní podporu podniků zasažených krizí, podobně jak tomu učinily vlády USA, Francie či Německa. Naši výrobci nesmí být znevýhodněni jen proto, že nemáme dost odvahy k pomoci. Nesmíme dopustit, aby naši výrobci vyklízeli trhy či škrtali pracovní místa jen proto, že se jim nedostane financování od bank. Ziskové banky bez fungujících podniků nebudou, politika zaškrcení financování výrobní sféře je krátkozraká. Stát musí do tohoto procesu aktivně vstoupit. Musí být partnerem bank, nikoli krabičkou poslední záchrany pro banky samotné.
Zcela opomenutým zdrojem růstu a zdrojem peněz pro stát jsou Evropské fondy. Nelze než říci, že nezodpovědní politici pravice nechali nezodpovědně válet evropské peníze, které pro Českou republiku vyjednala v závěru roku 2005 naše vláda. V přepočtu na obyvatele je to dokonce nejvyšší alokace fondů v celé EU. Připravili jsme pro Topolánkovu vládu na její vládnutí plný měšec. Co s ním zodpovědní a šetřiví udělali? Doslova nic. Prostředky mají být vyčerpány v zásadě do konce roku 2013, za tři roky Topolánkova vláda – s Nečasem, Langrem, Kalouskem, Schwarzenbergem, ale to bych se opakoval – je česká vláda v čerpání dvacátá nejhorší z 27 zemí. Programy let 2007 a 2008 zůstaly nedotčeny. Situace je tak vážná, že v pěti programech hrozí, že nám budou alokované prostředky odňaty. K dispozici je ještě přes 750 miliard, využito bylo díky lepšímu přístupu Fischerovy vlády přes cca 140 miliard. 750 miliard může být využito ve prospěch tvorby pracovních míst, podpory průmyslu, životního prostředí. Jen díky nečinnosti vlády nám utekl možný přírůstek HDP nejméně o 1,2% ročně.
Na čerpání evropských peněž, které konec konců zajistila, se chce sociální demokracie zaměřit. Přinese to 65 tisíc pracovních míst, a to je mírný odhad. Spolu se zmíněnými 570 miliardami z aktivity a úspor ve státním rozpočtu pak disponibilní částka představuje 1,3 bilionu korun. Stejný objem jako je současný státní dluh.
Sociální demokracie chce bojovat proti zadlužení růstem, aktivitou, ne strašením. Sociální demokracie chce otázku dluhu řešit, nikoli přehodit na občany a podnikatele. V přístupu je zásadní rozdíl. Sociální demokracie, jak jsem řekl, chce být přítelem, kterého poznáš v nouzi. Sociální demokracie nechce být lhostejná k problémům podnikatelů, podniků i obyčejných lidí. Sociální demokracie chce přinést stabilitu a rozvoj. Nepřinášíme strach a mezigenerační nenávist.
Fiskální stabilitu vnímáme jako samozřejmost, nikoli jako objev.
Prokázali jsme, že víme, jak byl dluh způsoben, jak ho řešit i jakou cestou se vydáváme. Že cesta k fiskální stabilitě nevede přes strach, ale přes aktivitu a hospodářský růst. Že šetřit se musí na státu a ne na jeho občanech. V rámci fiskální politiky máme strategii, která povede v první etapě k tomu, že snížíme deficit veřejných financí pod 3% HDP. Ve druhé etapě do roku 2018 hodláme usilovat o to, aby bylo státní hospodaření vyrovnané. Navrhli jsme ostatním politickým stranám čtyři artikuly rozpočtové stability:
= že v letošním roce nepřekročíme schválený rozpočtový schodek 163 miliard korun
= že každý navržený výdaj bude doprovázen přesným stanovením zdroje jeho pokrytí
= že podíl schodků veřejných rozpočtů v letech 2010-13 dodržíme dle konvergenčních kritérií schválených Fišerovou vládou
= že podíl schodku veřejných rozpočtů k HDP klesne v roce 2013 pod 3% HDP.
Žádná z politických stran se k nám nepřidala.
Pravice straší Řeckem, přitom jsme v úplně jiné pozici. Náš dluh je domácí – dlužíme sami sobě, podíl zahraničního dluhu je akceptovatelný. Řekové dluží téměř výhradně do zahraničí, hlavně do Německa. Naše sociální transfery jsou ve srovnání s řeckými úsměvné. Naši důchodci i státní zaměstnanci stojí stát nesrovnatelně méně. V případě důchodců, rodin s dětmi, učitelů, hasičů, lékařů, vědců si myslím, že se spíše můžeme stydět za to, jaké podmínky jim vytváříme, nežli se snažit jim sebrat i to málo co dostávají. U Řeků je to jiné. Naše veřejné finance se přiznaly po roce 1998 ke svému skutečnému stavu, Řekové nikoli, resp. až teď za socialistické vlády, která převzala po konzervativní vládě vládu ve velmi složité situaci. Potenciál naší ekonomiky je s řeckou nesrovnatelný. Přesto pánové z plakátů straší.
Děsí nás bankrotem. Jsou sofistikovanější než všichni investoři světa. Ti totiž přímo pasou po našich státních dluhopisech. Podle finančních trhů je náš dluh osmý nejbezpečnější na světě. Naše přirážka k bezrizikovým investicím je tak nízká, že se blíží německé. Těžko budete ve střední a východní Evropě hledat bezpečnější investici, nežli do českých státních dluhopisů. Pokud budete chtít tedy bezpečnou evropskou investici, Česko bude mezi zvažovanými variantami. I jinak strašící ministr Janota uznává, že si může vypůjčit pro stát kdykoli. To není výzva k zadlužování, to je výzva k nešíření paniky. Umíte si představit, pánové z plakátů, co by se stalo, kdyby Vám finanční trhy uvěřily? Kdyby si pomyslely, že nelžete? Hazardujete s naší zemí, její pověstí. Jen proto, abyste uspěli ve volbách. Vás zajímá jen moc a na republiku a lidi kašlete.
Není to zase tak dávno, co jsme cinkali na náměstích klíči a chtěli zpět do Evropy. Teď ji krásně okopáváme. Brojili jsme proti Lisabonu, teď společně se spekulanty brojíme proti euru. Chci zde jasně říci, že považuji sjednocenou Evropu za velmi dobrý projekt. Má své chyby, ale je mladá. Až vyroste z puberty, bude to silná světová ekonomika. Chci, aby Česká republika do ní patřila. Možná někteří politici budou raději první v provincii nežli druzí v Římě, ale pro mne je důležité, aby naše země byla součástí historicky jedinečného projektu. Ne aby zůstala uzavřenou provincií. Stejně vnímám otázku přijetí Eura. Transakční náklady, devizová rizika na jedné straně, stabilita v Evropě na straně druhé. Poukazování na dopady půjček Řecku, na hrůzu solidarity, považuji za hloupé. Přijetí Eura je pro ČSSD dlouhodobým cílem a my nebudeme ti, kteří okopávají kotníky druhým.
Mohl bych pokračovat dále, ale jsou zde mí kolegové, kteří nás s programem i jednotlivými strategiemi seznámí. Já chci, aby bylo zřejmé, že:
Úkolem dneška je návrat k prosperitě, kterou krize a bohužel i Topolánkova vláda svou činností přervaly.
Úkolem dneška je zajistit dostatek pracovních míst a nikoli utahovat opasek lidem
Úkolem dneška je aktivně podpořit ekonomický růst a to státními intervencemi. Koruna vynaložená nyní se nám bohatě vrátí. Koruna ušetřená nyní, ať to stojí, co to stojí, se hrubě nevyplatí našim podnikům a obyčejným lidem.
Úkolem dneška je nenechat se strašit a štvát proti sobě. Úkolem dneška je zajistit stabilitu.
Úkolem dneška je využít všech možností, které máme pro podporu ekonomického růstu. Ať to jsou evropské peníze, příjmy z návratu daňové soustavy alespoň z části do doby prosperity, ušetřené prostředky na straně státu – to musí jít zpět do ekonomiky. Nesmíme promeškat start do období prosperity.
Úkolem dneška je skoncovat s přebujelou korupcí.
Sociální demokracie chce Českou republiku do 15 let vidět mezi deseti nejvyspělejšími zeměmi Evropy. Sociální demokracie chce stabilitu a klid pro české občany. Sociální demokracie vidí, že to jde a ví jak svou vizi uskutečnit. Sociální demokracie odmítá nenávist a strašení.
Náš dlouhodobý program, volební program i zásadní materiál Vize ČR do roku 2025 a ten dnešní programový materiál jsou obsáhlými ideovými koncepty, to je obsah naší politiky. Podotýkám nejenom vládní politiky. Pro akceschopnou vládu, pro rychlou realizaci našich konceptů musíme být schopni efektivně propojit všechny stupně veřejné správy. Náš politický prostor pro budoucí vyjednávání je umístěn uvnitř trianglu, jehož vrcholy jsou solidarita, svoboda, demokracie.
Děkuji za pozornost.
