Nakonec musí přijít paní učitelka a rozhodnout, kdo si bude hrát. Následuje smích, pláč, rozhořčení i spokojení rodiče, informovaná paní ředitelka a poněkud znechucená paní učitelka.
Že vám to cosi připomíná? Ano, je to jako politika. Jenže tady končí veškerá sranda. Fungování našeho demokratického státu není v rukou dětí, ale dospělých lidí, často inteligentních a velmi vzdělaných. Nakonec se ale někteří chovají jako ty malé děti. Politická kultura není mýtus. Stačila by jen trocha diplomacie, která by politikům měla být vlastní, selského rozumu a hlavně, úplně obyčejného slušného chování.
Jsem členkou hnutí ANO. Sleduji vyjednávání o vládě a je mi z toho úzko. Přestože se programy politických stran prolínají, někteří politici se prostě dohodnout nechtějí. Je to osobní. Kdyby v politice bylo více slušnosti, fair play a především, což zdůrazňuji, více odpovědnosti vůči voličům, už by tu dávno mohla vládnout stabilní vláda. A v době, kdy se České republice daří, jsme mohli pracovat na maximu dobrého pro budoucího generace.
Negovat je jednodušší než pracovat
Ale to ne, místo toho budeme svádět tuhé boje. Nedávno jsem potkala jednoho poslance, sice z jiné politické strany, ale dosud jsem byla přesvědčená, že to má v hlavě celkem srovnané. Na cokoliv, co jsem řekla, měl ale negativní odpověď. Pokud by to šlo, zpochybnil by asi i to, co jsem právě měla na sobě. Ty tam jsou ideály o tom, dělat něco pro občany. Jeho středobodem vesmíru je negace, troufám si říct, nenávist vůči A. Babišovi. A proto neguje, napadá a arogance z něj skoro kape. Úplná posedlost. Co takové chování přináší obyčejným lidem? Nic.
Po čem politik touží
A tak si říkám, kde se tohle v politicích bere? Že by mindrák, že „si hraje“ někdo jiný a on ne, něco z let předškolních? Vždyť bychom měli mít přeci společný zájem. Blaho občanů České republiky. Výměny názorů jsou přirozené a důležité, ale proč ty přetvářky, podpásovky a mnohdy i lži? Co je to za nátury, že se dokáží bez mrknutí oka otočit o 180 stupňů? Touha po moci a penězích? Touha po tom, udělat kompromis, dohodnout se, začít pracovat a udělat něco užitečného pro lidi to asi fakt nebude.
Já na tuto hru nikdy nepřistoupila a přistupovat nebudu. Budu se i dál snažit přesvědčovat slušné, pracovité, inteligentní a mladé lidi nezatížené předsudky, aby do politiky šli a tvořili svoji budoucnost. V tom spatřuji naději, že tu někdy nějaká politická kultura jednou bude.
Když jsem byla malá, tak jsem si ve školce ráda hrála s dřevěnými kostkami. Nemusela jsem je mít ale všechny pro sebe. Rozdala jsem je ostatním dětem a postavili jsme společně krásný hrad. Tak jednoduché to je...
JV
