Klobouk smekám před tím, že pan redaktor rovnou uvádí, že mezi deseti největšími příjemci této národní podpory jsou i tři firmy patřící ministru financí Andreji Babišovi. Účast na vládě a souběžné získávání podpor ze stejného zdroje je střetem zájmů úplně stejně jako poskytování investičních úlev vlastním firmám nebo ovlivňování legislativy ve svůj prospěch či prospěch nějakého kamaráda.
Vadí mi to proto, že je Andrej Babiš členem vlády? Vlastně zrovna proto, že je členem vlády, ani moc ne. Jen je to lépe vidět, než kdyby členem vlády nebyl. Protože problém není v chování konkrétního člověka, který jde pochopitelně za vlastním zájmem. Kdyby za ním nešel tvrdě, nejspíš by ani nedosáhl dnešní pozice. Takže se tomu ani moc nedivím.
Vadí mi to, že je to vůbec možné. Že je možné, aby jedněm (v tomto případě chovatelům prasat) jiní nedobrovolně platili zlepšení jejich tržní pozice. A zdaleka nejde jen o prasata. Už v roce 2010 přece zřejmě proloboval zvýšení povinného podílu biosložky v naftě. A je nutné uznat, že tehdy nebyl v politice. Tedy aspoň ne v té oficiální.
Kdo může za to, že jedni mohou získávat výhody na úkor druhých prostřednictvím státu? Pro odpověď nemusíme chodit daleko. Jsou to především poslanci a také senátoři. Ti totiž zajišťují dnešní výhody (nejen) pro firmy pana Babiše - a to nejen pomocí zákonů, ale i tím, že dali důvěru vládě, ve které je ministrem financí. Stejně tak i poslanci v roce 2010, v tehdy končící Poslanecké sněmovně, schválili pod vlivem lobování navýšení podílu biosložky v naftě.
Může za to zákonodárná moc. Poslanci i senátoři mají politickou odpovědnost. Měli by být schopni vysvětlit svým voličům, proč musejí odvádět ne "desátky" (tedy deset procent svých příjmů), ale rovnou zhruba padesátky (polovinu svých příjmů), když z velké části těch peněz nic nemají. Nebo proč rovnou musejí odvádět své peníze pro podporu svých vlastních konkurentů.
V roce 2009 jsem napsal článek o tom, že chci odluku státu a církví. Měl jsem na mysli "církve" politické. Nechci nikomu upírat právo rozhodovat o svém majetku. Zda své příjmy zhodnotí sám nebo zda je svěří nějakému přerozdělovači, který zajistí, že se bude mít líp. Ať už ten, kdo platí, nebo ten přerozdělovač - do toho mi nic není, když nejde o mé peníze. Ale stejně jako si o svém majetku má rozhodnout každý za sebe, neměl by rozhodovat o majetku druhých. Nebo aspoň čím méně, tím lépe. A na tom trvám.
Karel Zvára,
místopředseda Svobodných