30.01.2017 7:49:08
Davos a my
Od počátku roku se do médií dostávají zprávy o reálném stavu ekonomiky, které ukazují, že 21. století asi opravdu nebude tak růžové, jak jsme se mohli na počátku milénia domnívat.
Skončilo sice století ničivých válek a masakrů, ale
socio-ekonomické výdobytky minulého století mizí v nenávratnu. Sen o
sociálnějším a ekonomicky spravedlivějším světě se rozplývá a nahrazuje ho
rozevíraní ekonomických nůžek a postupný rozklad střední třídy. V lednu
proběhlo Ekonomické fórum v Davosu. Příjemná příležitost pro mocné tohoto
světa společně poklábosit a zapředstírat, že jim záleží na osudu světa.
Myslím, že se jim debatovalo ještě radostněji, když byla zveřejněna zpráva
neziskové organizace Oxfam ukazující, že osm (ano, to není chyba, skutečně jen
osm) nejbohatších lidí planety vlastní tolik jako 3,6 miliardy ostatních.
Polovina světové populace má tedy majetek ve stejné hodnotě jako oněch osm
nejbohatších miliardářů; přitom ještě loni si polovinu lidstva mohlo koupit 62
nejbohatších. Z těchto osmi nejbohatších je šest Američanů, jeden
Mexičan a jeden Španěl. Další údaje jsou neméně znepokojivé. Od roku 2015
platí, že nejbohatší 1 % lidí vlastní více bohatství než zbytek planety. Příjmy
nejchudších 10 % lidí se zvýšily mezi lety 1988 a 2011 o méně než tři dolary za
rok, zatímco příjmy jednoho procenta nejbohatších 182krát. Ve Spojených státech
byl podle nového výzkumu ekonoma Thomase Pikettyho za posledních 30 let růst v
příjmech spodní poloviny lidí nulový, zatímco příjmy horního 1 % vzrostly o 300
%. Možná, že ekonomická krize skončila, ale opravdu snad nikdo nemůže popřít,
že ta opravdová krize, ten skutečně zásadní problém, leží v samé struktuře
ekonomického uspořádání. Jak můžeme za této situace vůbec předstírat, že vše
jde správným směrem a jsme z nejhoršího venku? Jak si někdo vůbec může
dovolit říct, že současné ekonomické uspořádání vede k prospěchu celé
společnosti? Zástupkyně Oxfam k tomuto dodává: „Jsme v situaci, kdy
miliardáři často platí nižší daně než jejich uklízečka nebo sekretářka.“ Nikdo
dnes již nepopírá, že stávající systém přerozdělování ve společnosti zkrachoval
a jsme svědky silné frustrace a politických turbulencí. Brexit nebyl ani tak o
EU jako spíše o statusu quo v britské společnosti a Trump rovněž nebyl
zvolen kvůli tomu, že Američané milují budování zdí, ale protože byl hlasem
proti establishmentu. Samotní boháči jsou si toho vědomi a mluví se o tom, že
se připravují na kolaps západní civilizace a nakupují odlehlé pozemky, kde
budují opevněná útočiště (pouze podotýkám, že zdrojem mi je týdeník Respekt). Ani
zprávy z České republiky se přitom rozhodně nedají popsat jako pozitivní.
Vojtěch Ondráček na Deníku Referendum píše o tom, že: "Skoro pětina
českých zaměstnanců žije v chudobě, manažeři naopak mají nadstandardně vysoké
výdělky. Ve srovnání se zeměmi EU jsou ale levní všichni... Naše průměrná mzda
dosahuje jen 59 procent unijního průměru. Jenže naše HDP parity kupní síly má
velikost 86 procent průměru EU. Zaměstnavatelé na českém trhu si mohou
gratulovat, protože Češi očividně dělají hodnotnější práci, než za kolik jsou
placeni." Český porevoluční ekonomický sen se stal skutečností a pracujeme
proto, abychom byli chudí. Hlavní strůjci tohoto “zázraku“ si mnou ruce a
užívají si doživotní penze z peněz daňových poplatníků. Češi přitom pracují jak
mourovatí, dostávají malé mzdy a zisky z jejich práce opouští Českou
republiku.
Nechci malovat čerty na zeď, jen upozornit na to, že je skutečně nejvyšší čas
se těmto socio-ekonomickým problémům věnovat, pokud nechceme vidět nástup populismu
a miliardáře u moci. Jsem stále bytostně přesvědčena, že jen skutečně levicové
síly mohou nastolit společnost, která je spravedlivější a nemá v centru svého
zájmu ekonomická uskupení, ale lidi z masa a kostí. Musíme přestat
vytvářet ekonomiku pro korporace a prosazovat alternativy hodné 21. století.
