Děkuji. Vážený pane místopředsedo, pane ministře, členové vlády, kolegyně, kolegové, kolem tohoto návrhu za poslední dva týdny bylo opravdu hodně diskusí v mediálním prostoru. Já jsem ty diskuse vnímal jednak ze strany spíš odborné veřejnosti zemědělců a pak lidí, kteří se tomuto tématu věnují ani ne tak do hloubky, ale spíše jdou po povrchu. A řeknu několik konkrétních příběhů a příkladů. Já jsem toto pondělí - a na mém facebookovém profilu si to můžete dohledat - navštívil čtyři zemědělce v Moravskoslezském kraji. Ten první byl podnik zhruba kolem 2500 ha, pak jsem byl na farmě Luční dvůr Petra Klečky, který má zhruba asi 200 ha, je to farma, která produkuje dlouhodobě především brambory a cibuli, pak jsem byl na farmě, která byla kousek vedle, také zhruba do 200 ha a pak ta třetí byla také zhruba kolem 120 ha, kde byla produkce mléka. A paradoxně všichni čtyři tito zástupci zemědělců a řekněme, že to byli ti střední a malí, řekli - my principiálně toto vítáme.
A teď popíšu ty příběhy, které mi třeba popisoval právě tenhle zemědělec, ten Petr Klečka. Ten říkal: stojíme ve skladu a díváme se, tady mám poslední dva kamiony cibule. Celá ta cibule byla původně dohodnutá, že si ji odebere jeden nejmenovaný řetězec. Já ho tady jmenovat nebudu. Ten řetězen mi asi před 14 dny řekl - ty poslední dva kamiony my si nevezmeme, protože my jsme se rozhodli, že chceme dovézt cibuli z Holandska. Takže, byť ta cena by byla myslím stejná, dá se to ověřit, tak ta cibule skončí na hnoji. On to ten farmář vyveze na hnůj. A popisoval velmi konkrétní příběh, který se týká brambor a který ukazuje to, že byť volný trh, jednotný, v mnoha případech nám vyhovuje, jsme exportní zemí, tak musím říct, že v případě zemědělských komodit a potravin fungují velmi dobrá protekcionalistická opatření, kdy si jednotlivé členské státy různými nelegislativními nástroji chrání ten svůj trh. Ten příklad brambor, který on popisoval, byl takový. Říkal: ty brambory tady mám, ale dneska dochází k tomu, že je v Holandsku nadprodukce, je tam 1 mil. tun brambor navíc, za tři týdny se začne sklízet a ty brambory ze staré sklizně potřebují zemědělci prostě prodat stůj co stůj. Takže z toho Holandska to ten farmář prodá zhruba za korunu padesát, doveze se to sem, teď by člověk řekl - tak ten zákazník to bude mít za super cenu, ten argument levných potravin, jak to často zaznívalo. Tady se to přebalí, zabalí se to do toho balení. Bohužel, pro mě iracionálně to dělají firmy, které našim zemědělcům prodávají sadbu a jejich hlavní byznys je prodej sadby, takže si samy ty firmy podřezávají tímto krokem své odběratele, čemuž já úplně nerozumím. Ale ve finále to skončí tak, že ty brambory jsou na tom pultu za 19 korun. Obrovský podíl té marže nejde ve prospěch toho zákazníka, ten zůstane u toho obchodního řetězce. A český zemědělec prostě za korunu padesát v tenhle okamžik ty brambory bude prodávat těžko, ale zákazník nevydělá na tom rozdílu. Takže popisuji ty konkrétní příběhy, abychom zkusili porozumět tomu, že když se řekne pojem volný trh bez bariér, bez vstupu nějakých rozhodnutí managementu řetězců, které mají sídla ve svých zemích, tak na jedné straně to, co se učí v hodinách ekonomie, vypadá velmi jednoduše a principiálně by mělo fungovat, ale v tom světě, který tady je dnes a v tom, jak ty vazby mezi sebou fungují, tak to takhle už potom nefunguje.
A když se tady zmínil - třeba poslední dva tři týdny cena květáku. Kdyby u nás český zemědělec za posledních 25 let nebyl donucen od té produkce odejít z různých důvodů, a květák jsme tady uměli dělat, tak by tady ta nabídka byla daleko silnější a ta cena by byla nižší. Takže ty argumenty, které na jedné straně se vykládají, jak je to hrozně jednoduché, jak to, že to vozíme někde z jihu Španělska apod., že to je ve prospěch zákazníka, jeho nižší ceny - tak zdaleka ne vždy a u všech komodit to tak funguje.
A ten návrh samozřejmě má své nedokonalosti. Já jsem si toho vědom, proto také já jsem byl ten poslanec, který na zemědělském výboru předložil návrh na vrácení do druhého čtení a tenkrát jsem ho dával především z důvodu, který se týkal dvojí kvality potravin a pozměňováky, které tam je potřeba ještě případně vyladit. Ale i v této věci je potřeba si najít nějakou ještě řekněme lepší cestu, jak hledat ten cíl. Ten tady zazněl, že chceme prostě podpořit českého zemědělce, českou pestrou krajinu. Ale ten návrh se nebavil nikdy o pomerančích, kivi, exotickém ovoci, o tom, co tady neumíme vyrábět. Ten cílil k tomu, co tady můžeme produkovat, to znamená nebylo to omezení poptávky v těch komoditách, kde bychom byli extrémně dražší. Proto to nemohlo vést ke zvýšení ceny, naopak. A já se přiznám, že když nakupuji a někdy vidím, že tady prostě máme komoditu, kterou tady můžeme vyrábět - hovězí maso, jsme v tom špička, český zemědělec v produkci masného hovězího je zhruba na sedmém místě na světě, máme špičkový genetický materiál, vozíme ho do celého světa - a když tady vidím dovezené hovězí maso z Jižní Ameriky s obrovskou uhlíkovou stopou, s tím, že ten, kdo to tam vyrábí, to vyrábí s obrovskými dopady na životní prostředí, s tím, že to vyrábí někdo, kdo nedodržuje zdaleka standardy sociální a jiné, které dodržují naši zemědělci, tak přiznám se, s tím mám já osobně velký problém. My jsme tady teď skončili tu nejakutnější fázi coronavirové krize a skloňovalo se tady, že chceme být ve zdravotnických pomůckách, v lécích, více soběstační. To tady padalo v mnoha diskusích a na tom byla shoda. A já si kladu otázku: neměli bychom se také zamýšlet nad tím, že bychom Česká republika a Evropská unie měly být více soběstačné v tom, co tady můžeme vyrábět? Ten příklad hovězího masa a té Jižní Ameriky si můžete ověřit.
Tak prosím pěkně, zkusme společně, když se to vrátí do druhého čtení, hledat lepší nástroje. Já jsem si vědom toho, že bychom se nad tím měli zamyslet. Já osobně sám si myslím, že např. třeba v oblasti veřejných zakázek a tam, kde potraviny objednávají školní jídelny, nemocnice, veřejné instituce, tak by bylo dobré si říct, že by tady měl být třeba nějaký podíl nejenom domácích potravin, regionálních potravin, ale třeba i biopotravin. Jsou státy, které toto mají - Slovinsko apod. To si myslím, že je jedna z cest, jak k tomu dospět. Myslím si, že třeba i otázka lepšího značení potravin, protože informace o původu hlavní složky potraviny dneska zákazník má jenom u hlavních druhů masa. To se zavádělo zhruba před čtyřmi lety, kdy zákazník, když dneska vezme hovězí, drůbeží, vepřové, tak si může přečíst, kde to zvíře bylo narozeno, kdy bylo poraženo. Ale když jdete koupit brambory nebo si jdete koupit nějaký jiný druh zeleniny, tak tu informaci, kdo byl ten konkrétní zemědělec, hledáte těžko. Ano, je tam nějaká informace o zemi původu, ale ten příběh třeba při balení té potraviny může potom zkreslit výrazně tu informaci pro toho zákazníka. A jsou firmy, které toho zneužívají, řekněme si to úplně otevřeně, které se živí tím, že prostě dovezou jinou komoditu ze zahraničí a pak ji vydávají za českou a velmi těžko se v dnešní legislativě vůči tomu hledá nějaký nástroj. A je to nekalá konkurence vůči našim zemědělcům, protože někdo to vydává, že to je české, že to je farmářské, domácí, a ono to vůbec není z České republiky. A jestliže my tady debatujeme v jiných souvislostech o klimatických změnách, o dopadech sucha na naši krajinu, tak jestli prostě nebudeme vytvářet prostor, protože i v oblasti zemědělství a potravinářství jim dáme větší šanci mít nějakou předvídatelnou jistotu poptávky, odbytu, tak tu pestřejší krajinu budeme mít velmi těžko.
A já tady musím za sebe - a nejenom za sebe, ale asi za většinu zemědělců - říct, že mně opravdu vadí, když se cokoli, co se snaží mířit na podporu zemědělství a potravinářství, posuzuje metrikou a optikou "to je pro Agrofert". Já jsem zemědělec, který je malý zemědělec a mě to uráží a když se bavím s ostatními, tak je to uráží taky, protože potom se těžko posuneme dál, těžko budeme hledat nějaké cesty, jak těmto lidem pomoci. A je potřeba si uvědomit, že to má nejenom rozměr krajiny a klimatu, ale kdybychom posílili naši soběstačnost tam, kde to můžeme mít, kde to můžeme vyrábět, kde to dává ekonomickou logiku, tak je to více než 40 000 nových pracovních míst v České republice u nás na venkově, tam, kde se někdy ta pracovní místa vytvářejí velmi těžce.
Takže zkusme nad tím přemýšlet v těchto souvislostech a nedělat rychlé jednoduché šablony a soudy, ale mluvit s těmi, kterých se to týká, jít za těmi středními a malými farmáři. Já chápu, že i tam jsou někdy rozdílné pohledy. Já jsem mluvil se zástupci Asociace soukromého zemědělství, ale mluvil jsem také s těmi, kteří jsou jejich členy a to byli jiní než v té pondělní debatě, u kterých jsem byl a ti měli ten pohled zase třeba jiný.(?)
Ono to vůbec není jednoduchá věc. A zase tady potřebuji férově říct, že jsou řetězce, které se snaží hledat cestu k lokálnímu zemědělci a dodavateli. Znám takové. Také neházím všechny představitele obchodních řetězců do jednoho pytle a všechny jejich obchodní zástupce. Jsou představitelé firem, kteří jedou z jednání, zavolají mi a řeknou mi: Dneska to bylo férové, korektní. A jsou také takoví, kteří mi zavolají a řeknou: Tak dneska to byla hrůza. Končím, protože to se takhle nedá dělat.
Myslím si, že je potřeba, abychom to vrátili do druhého čtení, abychom hledali nástroje, jakým způsobem k tomu jít. A poslední věc, kterou doplním, když jsem si četl ty články a ty debaty. Nedělejme si iluze, ze staré členské státy Evropské unie nemají své ochranné mechanismy pro to, jakým způsobem podporovat domácí zemědělce a potravináře. Nemají to vepsáno v legislativě. Řeknu konkrétně některé nástroje. Jestliže ten stát řekne: Máme tady systém, když chcete dodávat do našeho řetězce, nebo ten řetězec si to takhle vytvoří, protože tam má sídlo. A my chceme, aby příběh toho výrobku, od pole, od stáje přes celou výrobu byl kontrolován našimi národními dozorovými orgány. Ano. Teoreticky je tu podmínku možné naplnit. Ale prakticky? Prakticky si neumím představit, že přijde zemědělec z České republiky, Slovenska a řekne: Zaplatím tady dozorový orgán, aby mně sem přijel, aby mně tady udělal dozor, abych já tam mohl dodávat. Je to daleko složitější než se na první pohled zdá a než je někdy napsáno, když se říká, je to prostě vítězství nejlepší nabídky, ceny a podobně. Takhle to zdaleka nefunguje.
Viděli jsme to i v případě mléčné krize roku 2015, jak rychle z pultů některých sítí zmizely mléčné výrobky českých firem, protože byl tlak zase ze státu, kde ten řetězec sídlil, aby tam pomohli svým zemědělcům a potravinářům. A já to chápu. Chápu, že jestliže ta firma někde sídlí, má tam letité, dlouhodobé vazby, takže bližší košile než kabát. Tomu rozumím. Ale prostě tohle všechno v té debatě musíme umět zohlednit a neodsoudit to jedním výrokem a podobně. Děkuji za pozornost. (Slabý potlesk ze středu sálu.)