Emotivní koncert vyvrcholil „Modlitbou pro Martu“ v podání samotné Marty Kubišové a husitským chorálem „Kdož sú boží bojovníci“. Právě ten charakterizuje statečnost našich předků a zejména jejich připravenost postavit se jakékoli přesile v boji za spravedlnost, svobodu národa a za pravdu.

Nic takového se ale v srpnu 1968 přece ani náhodou neudálo. Naopak. Naši komunističtí pohlaváři, v čele s Alexandrem Dubčekem, podepsali v Moskvě, v touze podržet si alespoň kousek moci, potupnou kapitulaci, kterou odsoudili všechny Čechy a Slováky k dalším 20 letům poroby.

A stejně tak Čs. Rozhlas, za osobního přispění některých aktérů včerejšího vzpomínkového večera, v srpnu 68 opakovaně vyzýval národ, aby se v zájmu naší republiky lidé vyvarovali jakéhokoli odporu vůči okupantům, aby plně důvěřovali KSČ a aby šli jako obvykle do práce. Na fotografiích ze srpna 68 můžeme vidět naše vojáky, jak z kasáren pokřikují na sovětské tankisty před jejich okny. A dnes? Všemi uznávaný a metály obtěžkaný generál Pavel prohlašuje, že bránit se nemělo v roce 1968 smysl.

Vojensky to asi opravdu smysl nemělo. Sovětů a jejích spojenců byla příliš velká přesila. Přesto si však myslím, že alespoň pokus o odpor proti sovětské zvůli, by měl nesmírný vliv na morálku, sebedůvěru a zejména na budoucnost našeho národa.

Avšak nestalo se tak. V roce 68 jsme se přikrčili před Sověty a dnes se, pro změnu, krčíme před jinými.

Myslím si proto, že včerejší husitský chorál „Kdož sú boží bojovníci“ na Václavském náměstí včera zaznít neměl. Nezasloužili jsme si ho.