Snahou Donalda Trumpa je, podle mého názoru, zbavit se, pokud možno co nejrychleji, závazků na Ukrajině, do kterých USA vtáhla předchozí vláda Joe Bidena. A dokonce chce „inkasovat úroky z dosavadních investic“. Pochopil totiž, že ukrajinský proxy konflikt Západu proti Rusku bez další výrazné eskalace a přímé americké přítomnosti vyhrát nelze. Nestojí o to, aby se Ukrajina stala pro USA novým Vietnamem, nebo aby konflikt dokonce přerostl ve všezničující 3. světovou válku. Rozhodl se proto zahájit rozhovory s Ruskem, se kterým našel rychle společnou řeč, a přestože jsou jednání teprve na samém začátku a konečné výsledky lze těžko předvídat, vyjednává s ním jako rovný s rovným.
A že u těchto rozhovorů nejsou přítomni ani Ukrajina ani Evropa, to pro mne není vůbec překvapivé. Za prvé, až dosud se jednání týkají zejména narovnání vztahů mezi USA a Ruskem a jejich navrácení na standardní úroveň, což je nepochybně pro budoucnost jenom dobře. A za druhé, názor Ukrajiny nebo Evropy by na těchto jednáních tak jako tak nic nezměnil. Jednak k tomu nemají odpovídající sílu a jednak se zdá, že nemají na ukončení války ani zájem. Spíš na jejím pokračování až do hořkého konce. Bez ohledu na statisíce obětí na obou stranách.
Ukrajina však dnes, přes veškerou podporu zvenčí, nemá už ani vojáky, ani peníze, ani dostatek zbraní a bez masivní podpory USA jí nezbyde, než dříve či později k jednání o míru přistoupit. Bez naléhání Západu by se ostatně do války s Ruskem nejspíš nikdy ani nepustila. Stačí si jen připomenout západní podporu Majdanu v roce 2014 miliardami dolarů, aktivita americké diplomatky Victorie Nulandové, nebo nátlak Borise Johnsona na prezidenta Zelenského v roce 2022, aby místo míru pokračoval ve válce s Ruskem. Což byl, mimochodem, také poslední moment, kdy mohla tato válka skončit pro Ukrajinu relativně slušným výsledkem. Od roku 2023 již jenom prohrává.
Evropa vstoupila do ukrajinsko-ruského konfliktu po boku USA, přestože pro ni byla dosavadní ekonomická spolupráce s Ruskem, po mnoho desítek let, více než výhodná. Do konfliktu se dokonce vložila ještě razantněji než samotné USA..., podle klasického přísloví „Poturčenec horší Turka.
Bohužel, během konfliktu Evropa odhalila všechny svoje vojenské, politické i ekonomické slabiny. Hlavní evropské státy jsou dnes vojensky prakticky bezbranné. Bundeswehr je zdecimovaný ještě po předchozím dlouholetém působení Ursuly von der Leyen. Dříve slavná britská armáda má kritický podstav a francouzské ozbrojené síly, nebýt jejich Cizinecké legie a omezených nukleárních sil, nejsou skoro vidět. To samé se týká většiny ostatních evropských států, včetně naší republiky. Místo budování těžké brigády, ke které jsme se vůči NATO zavázali, kupujeme nosiče atomových zbraní, útočné stíhačky F-35. Na tanky pro zmíněnou brigádu již ale peníze nejsou. Ministryně obrany Černochová se do krve pře o kompetence s náčelníkem GŠ Řehkou, který se navíc angažuje v nelegálním vývozu (pašování) dronů na Ukrajinu.
Jediným státem v Evropě , který v současné době významně zbrojí a cílevědomě buduje funkční armádu , je tak Polsko. Je přirozeným vojenským spojencem USA a spolu s Maďarskem do budoucna nejspíš také protiváhou slábnoucího evropského mocenského centra, Německo/Francie.
A i když si zatím nemyslím, že by Trump chtěl nechat bezpečnostně Evropu doopravdy na holičkách, jeho silný apel na razantní zbrojení a osamostatnění Evropy, co se týká obrany, chápu.
Politicky je pak Evropa neuvěřitelný propletenec nejrůznějších zájmů, a proto neschopná společné akce, což Evropu jako celek významně deklasuje. To je také důvodem, proč na ni USA hledí dnes, de facto, pouze jako na zajímavý trh, nikoli jako na strategického partnera. Její absence na jednáních Rusko/USA je proto logická a žádné výkřiky o nepřípustnosti nepřítomnosti evropských představitelů na tom nic nezmění. Samozřejmě, jak Evropa tak i Ukrajina, budou, dle vyjádření amerických představitelů, k jednotlivým dílčím jednáním o konkrétních věcech přizvány.
Stejně jako rozhořčení evropských lídrů, že je Trump a jeho administrativa ignorují, mne zaujala ale i pobavila uraženost našeho premiéra Fialy, že nebyl přizván do Paříže na jednání o Ukrajině. Můj názor je ten, že tím, že jsme naši zahraniční politiku a názory na dění ve světě fakticky omezili pouze na odezírání ze rtů a papouškování názorů z Bruselu, či donedávna Bidenovy administrativy, nejsme pro prezidenta Macrona ničím zajímaví. A když k tomu přičteme ignorantství našeho ministra zahraničí Lipavského, zkombinované s jeho vyhroceným aktivismem, není se co divit. Kdo by si s ním v Paříži asi tak povídal a o čem, když žádný vlastní názor nemá?
Nakonec pařížská schůzka skutečně nebyla asi ničím víc než „další společnou večeří“, jak trefně poznamenal náš premiér. Řeči o vysílání desítek tisíc evropských vojáků (z členských států NATO) na linii dotyku mezi Ukrajinou a Ruskem jsou jasným nesmyslem. Bez ohledu na to, že žádná evropská země ani nemá vojáky na takovou misi k dispozici a nebyla by schopná misi financovat, musela by s tím souhlasit především také druhá strana, Rusko. Které to ale neudělá. Zdaleka nejpodstatnějším důvodem této rusko/ ukrajinské války byla a je přece ruská snaha zabránit tomu, aby se NATO usadilo na jeho hranicích. Kvůli tomu jsou ty statisíce obětí!
Přes všechnu hrůzu, kterou tato válka dosud přinesla, doufám, že také poslouží jako impuls pro budoucí novou, bezpečnější Evropu.
Současný konflikt na Ukrajině totiž jasně ukazal, jak moc Západ Rusko podcenil. V domnění, že Rusko bude ustupovat stejně, jako tomu bylo v období po rozpadu Sovětského svazu a v 90. letech, za vlády prezidenta Jelcina, NATO vybudovalo na jeho hranicích „sanitární kordón“ vojenských základen. Pobaltí, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, stačí se jen podívat na mapu. Chyběla mu prakticky už jen Ukrajina, na které se dnes tak nelítostně bojuje.
Je evidentní, že ukrajinský konflikt nevyřeší žádné vysněné evropské či jiné jednotky na linii dotyku Ukrajiny a Ruska. Pro Rusko je nepřijatelné členství Ukrajiny v NATO, což byl hlavní spouštěč současného konfliktu. A stejně tak nepřijatelné je pro Rusko, ale podle mého stejně tak i pro Evropu, Ukrajinou požadované vybudování a vyzbrojení armády v rozsahu 1,5 milionu mužů mimo strukturu NATO. Jednak na ni nemá Ukrajina peníze a evropské země také ne, když nejsou schopné vybudovat a vyzbrojit ani vlastní armády. Kromě toho si neumím reálně představit, že by byla Evropa ochotná jakkoli podpořit vybudování a vyzbrojení tak obrovské armády, v tak nestabilní zemi, jako je Ukrajina a jejíž budoucí vývoj po skončení konfliktu s Ruskem je zcela nepředvídatelný. Mít na samotné hranici Evropské unie dvě tak obrovské armády, ruskou a ukrajinskou, ovládané oligarchy, a ještě se na vyzbrojování jedné z nich podílet, to zcela přesahuje moji představivost.
Zajištění bezpečnosti, jak celé Evropy, tak i Ukrajiny a eliminace ruské hrozby, která bez pochyby existuje, je, dle mého názoru,možné jedině vybudováním nové funkční evropské bezpečnostní struktury, která by reflektovala současný poměr sil a respektovala zájmy celé Evropy. Poslední bezpečnostní dohoda v Evropě byla podepsána v Helsinkách v roce 1975, tedy před 50 lety, a byla uzavřena za zcela jiné situace, v období nejhlubší studené války, kdy svět byl jednoznačně bipolární a kdy se supervelmoci vzájemně „držely pod krkem“ svými jadernými arzenály. Evropa byla tehdy, podle mého názoru, paradoxně bezpečnější než nyní, neboť obě velmoci, fakticky „okupující“ každá svoji část Evropy, se byly schopné vždy nakonec nějak dohodnout. Je zřejmé, že pokud se nechceme vrátit o těch 50 let zpátky, Evropa potřebuje urychleně novou bezpečnostní architekturu, za účasti všech evropských zemí, včetně Ruska a včetně USA, která umožní do budoucna žít všem obyvatelům kontinentu svobodně a v míru.
Jsem proto zastáncem jednání USA/Rusko a chci věřit, že hrůzy nynější války na Ukrajině přimějí všechny mocnosti, kterých se to týká, aby si uvědomily svoji zodpovědnost za osud Evropy a urychleně připravily a uzavřely novou dohodu o bezpečnosti v Evropě a zajistily tak celému kontinentu dlouhodobý mír.
