Chtělo by se vydechnout a říci: „Na endlich!“, tedy „Konečně!“. Co ale stojí za touto změnou německé politiky? A jak by se měl změnit přístup EU k imigrantům? Jak by se Evropa měla uprchlickým vlnám do budoucna bránit? Kdo by se na obraně schengenského prostoru měl podílet a kdo by tyto aktivity měl platit?
Poslední události v saském městě Chemnitz jasně ukázaly, že se Německu a vlastně celé západní Evropě imigrační politika totálně vymkla z rukou. Nejenže se stala příčinou napětí v německé společnosti, viz pokračující mnohatisícové demonstrace proti násilí a zločinům imigrantů, ale ukázala především na totální neschopnost německého státu imigraci kontrolovat. Vždyť údajný pachatel vraždy z Chemnitz již před dvěma lety s žádostí o azyl v Německu neuspěl. A přesto jej německé úřady nedokázaly dostat ze země, a jen proto mohl také nyní vraždit. Stejně tak se ale nepodařilo ani Bruselu ani německé kancléřce Merkelové donutit středoevropské státy k akceptování nesmyslných imigračních kvót. Donedávna byla střední Evropa Bruselem považována za prostor, kde převládají jakési postsovětské manýry a kde nechápou poselství dobrodiní seslané jim „zhůry“, z Bruselu. A Německo jej pro změnu považovalo za jakýsi svůj „zadní dvorek“, jehož obyvatelé mají makat v místních německých filiálkách a moc do dění v Evropě „nekecat“. Jenže nedávno získaly středoevropské země ve svém negativním přístupu k bruselské imigrační politice, zásadní posily. Proti bruselskému imigračnímu diktátu se postavily po posledních volbách také Rakousko, Slovinsko a Itálie. A lze očekávat, že se do této skupiny velmi brzy zařadí i další evropské státy, například Švédsko.
Evropa se ocitla díky své nezodpovědné imigrační politice na hranici kolapsu, který by mohl mít nedozírné následky. Nejen další vzestup extrémismu ale možná i občanských válek v některých nejvíce zasažených zemích. Musí konečně problémy s imigrací racionálně řešit. A musí začít řešit současné i budoucí imigrační vlny společně a v několika rovinách. V zemích původu imigrantů eliminací důvodů emigrace jejich obyvatel, společnou evropskou obranou vnější hranice schengenského prostoru nebo sjednocením podmínek azylového řízení všech zemí evropské unie. Pochybuji ale, že to bude pod současným vedením Evropské unie a bez zásadních reforem možné.
Velké evropské státy, například Velká Británie nebo Francie, dosud nezapomněly na svoji „slavnou“ koloniální minulost. Mají proto stále snahu, po vzoru světových velmocí, USA, Ruska nebo Číny, ovlivňovat dění v rozvojovém světě a nutit mu svoje pojetí politického zřízení, lidských práv atd. Dávno ale již nejsou koloniálními velmocemi. Měly by proto tyto státy, odkud se právě díky místním konfliktům rekrutují imigranti směřující do Evropy, nechat jít svojí cestou. Nevnucovat jim náš pohled na demokracii a respektovat jimi nastolené vůdce a politický systém. Lidé v Sýrii, Iráku nebo třeba v Afganistánu si musí své problémy vyřešit především sami.
Nelze ale naopak zapomínat, že některé z problémů, se kterými se tyto země potýkají, vzniky v jejich koloniální historii, kdy jim evropské mocnosti vládly. Jen namátkou zmíním rozdělení Středního východu po 1. světové válce, které nerespektovalo etnické hranice, kdy na území poražené osmanské říše vzniky z vůle Francie a Velké Británie (tzv. dohoda Sykes-Picot) státy jako jsou právě Sýrie nebo Irák, ale zapomnělo se třeba na stát pro Kurdy. Proto by tyto bývalé koloniální mocnosti měly nést, svému dřívějšímu působení odpovídající, díl ekonomické pomoci při obnově nejen tohoto regionu, ale i při pomoci svým bývalým koloniím v Africe nebo Asii, odkud přichází nemalá část imigrantů do Evropy.
Co se týká obrany Schengenského prostoru je situace jiná. Zrušili jsme všichni vědomě, v zájmu propojení Evropy, vnitroevropské hranice a máme proto také všichni povinnost chránit nyní naše společné hranice. Považuji za nesmyslné, aby za ochranu společných evropských hranic nesly zodpovědnost pouze hraniční státy jako jsou například Itálie, Řecko nebo Španělsko. Měl by proto vzniknout společný evropský ozbrojený útvar, který bude chránit a bránit i „se zbraní v ruce“ společné evropské hranice. A všechny evropské země, kterých se to týká, by měly na fungování takového pohraničního sboru finančně přispívat. Určitě by to ochraně společných schengenských hranic prospělo více než sponzorování různých neziskovek nebo současné evropské agentury Frontex, která místo ochrany evropských hranic imigranty do Evropy naopak vozí.
Na všechny imigranty musí být ve všech zemích Evropy brán napříště stejný metr. A do Evropy se smějí dostat výhradně jen ti, na které se budou vztahovat pravidla Ženevské dohody o azylu. Schengenské hranice nesmí překročit nikdo bez jednoznačně prokázané identity. Ilegální překročení schengenské hranice musí být napříště nikoli pouze přečinem, ale trestným činem a zásadním důvodem pro automatické neudělení azylu.
Nesmí se již opakovat situace, kdy na základě jakéhosi neblahého politického rozhodnutí nebo snad citového pohnutí kancléřky Merkelové začnou proudit do Německa a celé západní Evropy miliony běženců. Z nich nyní statisíce běhají bez jakékoli identity a kontroly po Německu a celém Schengenu, ačkoli již dávno měli být, na základě neúspěšného azylového řízení, vyhoštění zpět do svých zemí. A není také možné, aby například Itálie nebo Malta loď s imigranty na základě svých zákonů odmítly, ale Španělsko nebo Francie jim otevřely svoji náruč. To všechno jsou jen další signály jak je Evropa nejednotná a slabá a jak snadno se může stát dojnou krávou nebo dokonce kořistí pro imigranty z celého světa.
