Kapitola, která se týká našeho důchodového systému a plánů na jeho reformu, vzbuzuje mnohé otazníky – a zároveň i některé závažné obavy.

Co se tedy mj. píše ve vládním programu o důchodovém systému,
co tvoří klíčové body této jeho části?

· „Realizujeme a do konce roku 2023 předložíme skutečnou důchodovou reformu s cílem nastavení stabilního systému férových důchodů.  Připravíme návrh důchodové reformy, který se bude skládat ze dvou hlavních složek a třetí, dobrovolné, základní složka se zvýší a bude reflektovat požadavky na důstojnost života ve stáří a finanční možnosti státu. Podpoříme dobrovolné penzijní spoření, např. ve formě účtu dlouhodobých investic.

·       Zásluhová složka bude vycházet z odvodů do pojistného systému
a počtu vychovaných dětí. Dobrovolná složka bude zřízena
ve formě státního nebo veřejnoprávního fondu inspirovaná zahraničními zkušenostmi. Zachováme a budeme podporovat soukromé penzijní spoření.“

Už zde, na samotném počátku, panují závažné a zásadní terminologická nejasnosti. A t o vtom smyslu, co přesně jednotlivé tři složky vládou předpokládané důchodové reformy, a budoucí podoby důchodového systému, znamenají.

U první a druhé složky (základní a zásluhové, souborně označovaných jako „hlavní“) to je, víceméně, jasné.

První, základní  složkou má býti jednotný, univerzální minimální důchod, který budou (ve stejné výši) pobírat všechny osoby, které splnily zákonné požadavky pro vznik nároku na starobní důchod - tedy dosáhly příslušného věku a zároveň odváděli důchodové pojištění
po předepsanou dobu.

A druhá, zásluhová složka má pak vycházet z konkrétní výše a délky odvodů do pojistného systému a z počtu vychovaných dětí.

Mimochodem, jde doslova do písmene o koncept převzatý z dlouhodobého programu hnutí SPD, kterém v tomto smyslu
už dvakrát podalo příslušný návrh na změnu zákona o důchodovém pojištění.

V tom aktuálním definuje výchozí výši tzv. minimálního důchodu
na 15 200 korun měsíčně, což byla v loňském roce, v době jeho podání, výše zákonné minimální mzdy. Vláda Petra Fialy zatím svou konkrétní představu o výši tohoto minimálního důchodu neartikulovala.

Dobrovolné nebo povinné spoření aneb Hrátky s důchodovým fondem

Velké nejasnosti ovšem panují kolem definice, konstrukce a povahy tzv. dobrovolné složky důchodu, resp. o představě nastupující vlády
o ní.

Na jedné straně se zde říká, že "…dobrovolná složka bude zřízena
ve formě státního nebo veřejnoprávního fondu inspirovaná zahraničními zkušenostmi…", přičemž na jiném místě programového prohlášení se píše „…zachováme a budeme podporovat soukromé penzijní spoření…" a „…podpoříme dobrovolné penzijní spoření,
např. ve formě účtu dlouhodobých investic…“.

Je to velké zmatení pojmů. Dobrovolná složka našeho důchodového systému přece dávno existuje, bývá i označována za tzv. třetí důchodový pilíř a představuje jí dobrovolné penzijní spoření (resp. připojištění) se státní finanční (i daňovou) podporou.
Netřeba ji tedy zřizovat.

A vláda i v prohlášení jasně sděluje, že tento institut zachová a bude jej podporovat. A zároveň dokonce slibuje, že hodlá (byť neříká, jak konkrétně) podporovat i jiné formy dobrovolného individuálního  finančního zajištění na stáří, např. dlouhodobé investování.

Co tedy vláda míní onou tezí o zřízení nové dobrovolné složky důchodového systému -  státního resp. veřejnoprávního fondu? Jde o skutečně novou část důchodového systému s odlišnými podmínkami než má současné standardní dobrovolné penzijní spoření – a půjde vůbec o složku skutečně v pravém smyslu dobrovolnou - anebo se jedná jen  o rozšíření stávající nabídky penzijních fondů
pro potenciální střadatele?

Proč se vláda nevyjádří jasně a nevyvrátí tak oprávněné obavy,
zda nejde o první krok ke znovuzavedení období povinného spoření v tzv. druhém důchodovém pilíři což byl, později zrušený, projekt Nečasovy vlády, na které, stejně jako na té současné, participovaly ODS a TOP 09? Mějme se na pozoru!

Zejména, když nová vládní koalice opakovaně uvádí, a to v rozporu se skutečností, že důchodový systém založený zejména na státním průběžném pilíři není do budoucna udržitelný. A když mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí Eva Davidová říká, že „…zřízení dalšího pilíře (státního fondu) bude ještě hodně diskutováno, pohled
a názory na to, o jaký pilíř se bude jednat, se různí, takže tady nás čeká ještě velká diskuse…“.

Z čehož vyplývá, že myšlenka na zřízení dalšího (fondového
a povinného) pilíře důchodového systému je, minimálně v části nové vládní koalice, stále živá a aktuální.

Co se týče samotné myšlenky státem zřizovaného penzijního fondu,
jde o ideu poměrně pochybného charakteru. Již dlouhá léta totiž platí, že soukromé  penzijní fondy fungující v České republice generují výrazně nižší výnosy, než je meziroční růst inflace. Je tedy téměř jisté, že obdobné by byly i výsledky onoho státního penzijního  fondu.

Přičemž při současné rychle rostoucí inflaci (a riziku většího propadu akciových trhů) by jejich dopady na znehodnocení úspor občanů byly ještě vyšší než doposud. Na tom by stát vůbec participovat neměl, nemluvě o vysokých veřejných výdajích s provozem takového fondu nutně spojených.

·  „Podpoříme seniory pracující v důchodovém věku a více jim zohledníme celkové odpracované roky.“

Zde se jistě jedná o krok správným směrem, byť je formulován velmi vágně a nekonkrétně, což neodpovídá závažnosti problematiky,
které se dotýká. Problematiky, která má více rovin.

Opravdu významné, nikoli kosmetické, navýšení (budoucích) starobních důchodů (např. o tisíce, nikoli stovky korun měsíčně) -
doprovázené razantním snížení daně z příjmu (včetně varianty jejího úplného odpuštění) všem občanům, kteří dobrovolně pokračují v práci (zaměstnanecké nebo živnostenské) generující odvody sociálního pojištění financující důchodový systém i poté, co splnili podmínky
pro přiznání starobního důchodu, je naprostou nutností.

Jde možná dokonce o jeden z vůbec nejdůležitějších krátkodobých
a střednědobých aspektů každé budoucí opravdové důchodové reformy. O skutečně hmatatelné zvýšení motivace k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění občanů, samozřejmě dle jejich individuálních, zejména zdravotních, dispozic.

Současná nabídka státu v tomto směru totiž není absolutně mocna
a schopna vyvážit oprávněnou touhu čerstvých důchodců opustit trh práce a věnovat se už pouze své rodině, svým zájmům a zaslouženému odpočinku po celoživotní práci.

Přičemž dle relevantních ekonomických modelů by zvýšení míry zaměstnanosti nyní ekonomicky neaktivních starobních důchodců mladších 70 let (jen) o 10 procent mohlo posílit celkové příjmy státního rozpočtu až o 1,5 procenta. Což by znamenalo ročně o 20 až 25 miliard korun více na straně veřejných příjmů.

·       „Zkrátíme dobu potřebnou pro dosažení nároku na důchod.“

Opět značně nekonkrétní teze, ale z hlediska jejího zamýšleného cíle v současné době velmi kontraproduktivní.

Zejména, víme-li, že některé strany současné vládní koalice ještě před posledními sněmovními volbami navrhovaly zkrácení této povinné zákonem stanovené doby odvádění důchodového  pojištění (kterou tvoří doba odvodů tohoto pojištění z pracovních příjmů a tzv. náhradní doba pojištění)  ze současných 35 až na 25 let, tedy téměř  o  třetinu.

Problémy povinné doby pojištění

Jde zajisté o slib líbivý a vůči občanům přívětivý a vstřícný? Ale jde současně i o slib a záměr realistický a zodpovědný? V současné době nejspíše nikoli, a to zejména ve vztahu k jeho dopadu na stav veřejných financí.

Protože by, dle kvalifikovaných odhadů, znamenal každoroční propad na straně veřejných příjmů v řádu desítek miliard korun ročně, což v době skokově rostoucího veřejného dluhu není jistě žádoucí –
a je to i v rozporu s vládními sliby o snižování rozpočtového deficitu
a zadlužené státu.

A navíc, zkrácení povinné doby odvodů důchodového pojištění bude znamenat pro občany, kteří jej naplno využijí, výrazné snížení budoucích starobních důchodů. Je to z dlouhodobého hlediska ve veřejném zájmu? A vědí to občané vůbec, když vláda jim to na rovinu nesděluje a pokrytecky jim ukazuje pouze jednu stranu mince důsledků tohoto opatření?

Které by, mimo jiné, vedlo i k poklesu počtu domácích pracovních sil (kterých je už teď nedostatek) v ekonomice vytvářejícím tlak na jejich nahrazení ve formě pracovní migrace ze zahraničí. Se všemi jejími negativními doprovodnými jevy.

Přitom se zde nabízí jiná – a mnohem vhodnější – cesta k tomu, jak našim občanům usnadnit splnění požadavku povinné doby 35 let pojistných odvodů pro vznik nároku na starobní důchod.  

Je jí rozšíření a prodloužení rozsahu tzv. náhradní doby pojištění, která by se započítávala do celkového období potřebného pro vznik důchodového nároku.

Měla by sem tak napříště patřit mj. řádná péče o děti předškolního věku, veškerá pěstounská péče, péče o zdravotně postiženého člena rodiny „na plný úvazek“ či jakékoli řádné středoškolské, vyšší odborné a vysokoškolské studium od 18 (resp. příp. 15 či 16, to je k diskusi) do 26 let věku.

Tedy ty životní periody a činnosti, které jsou plnohodnotnou obdobou či alternativou práce, zaměstnání či podnikání a které jsou pro společnost přínosem a veřejným zájmem.

·  „Zavedeme možnost platit 1 % svého důchodového pojištění rodičům nebo prarodičům.“

I to je zajímavý námět, avšak opět nedotažený a nedostatečný. Pokud má mít tato „pojistná asignace“ hlubší smysl, motivovat rodiče k řádné výchově dětí, mít reálný efekt a současně příliš neoslabit příjmy průběžného důchodového systému, měl by být procentní podíl z důchodového pojištění, který lze rodičům či prarodičům adresovat, vyšší (na Slovensku současná vláda plánuje 4 procenta) a současně třeba i zastropován konkrétní maximální nominální částkou.

Co v prohlášení chybí?

Jeden velmi důležitý faktor však v „důchodové“ části vládního programového prohlášení chybí.

Jde o uvědomění si skutečnosti, že naprostým základem jakékoli důchodové reformy - a budoucí finanční udržitelnosti našeho důchodového systému -  musí být institucionální zajištění  maximální možné podpory zvýšení porodnosti v pracujících rodinách, které jediné v dlouhodobém horizontu zajistí dostatečný počet plátců sociálního pojištění, ze kterého budeme budoucí důstojné starobní  důchody financovat.

Nástroji této podpory mohou být např. razantní zvýšení daňových zvýhodnění (a tím i tzv. daňových bonusů) na vychovávané nezaopatřené děti v rodině, výrazné zvýšení porodného pro pracující rodiče, jeho vyplácení i při narození  třetího a  každého  dalšího dítěte v rodině, výhodné a státem garantované manželské či rodinné půjčky.

Anebo, v širším pojetí, masivní státní podpora výstavby cenově dostupných vlastnických i nájemních bytů či zajištění všestranného servisu mladým rodinám s dětmi mj. ve formě dostatečných kapacit
v předškolních zařízeních financovaných veřejnou správou v místě bydliště, anebo nabídka částečných pracovních úvazků za plnou mzdu (kde rozdíl doplácí zaměstnavateli stát) pro matky a otce předškolních děti, kteří se vrací po rodičovské dovolené do zaměstnání.

Ale to už je problematika, která je předmětem i jiných veřejných politik, než je jen oblast důchodového systému – jakkoli je s ní neoddělitelně spojena.