Komise pro spravedlivé důchody -  (z)řízená Ministerstvem práce a sociálních věcí – nedávno představila první scénář a podobu materiálu, který je ve veřejném prostoru označován coby návrh nové důchodové reformy.  Pokud vnímáme reformu (nejen důchodovou) jako zásadní systémovou, nikoli pouze parametrickou změnu v dané oblasti, tak návrh Komise jí v klasickém slova smyslu není. Což ovšem neznamená, že nestojí za naši pozornost, a že nemá smysl se k němu jasně a jednoznačně vyjádřit. Naopak. A to i přesto, anebo právě proto, že dopady omezujících opatření v rámci nouzového stavu vyhlášeného v důsledku pandemie koronaviru COVID 19 na českou ekonomiku a sociální systém budou velmi výrazné a vyžádají si i určitou reflexi v konkrétní podobě nastavení segmentu a řetězci sociálního zabezpečení od vstupů po výstupy.

Předložený návrh Komise je z formálního hlediska nejspíše  něčím mezi souborem parametrických změn a skutečnou reformou, jakkoli k první z těchto charakteristik má blíže. Ale pokud by byl v dohledné době transformován
do podoby legislativní předlohy, mohli bychom klidně hovořit o jakési
„malé reformě“ – a to zejména proto, že by se již nejednalo o předmět akademických disputací, ale o reálný politicko-právní dokument s jasnými (potenciálními) dopady a možnostmi, jak do jeho podoby fakticky zasáhnout.
A to bez ohledu na to, zda by byly takové zásahy úspěšné, i bez ohledu na finální výsledek legislativního procesu s návrhem spojeného.

Dle návrhu Komise má být stávající průběžný důchodový systém rozdělen  na dva pilíře (nultý a první). Nultý pilíř má nadále fungovat na principu solidarity s tím, že všichni starobní penzisté s nárokem na důchod (kumulativní podmínka doby důchodového pojištění 35 let a dosažení důchodového věku 65 let) by odtud dostávali dávku ve stejné výši. Šlo by tedy o jakýsi minimální zaručený důchod. Jeho výše se liší dle toho, o jakou ze tří zvažovaných  (pod)variant reformy
se jedná – ale o tom bude ještě řeč v další části textu. Komisí je deklarováno,
že tento nultý pilíř by byl financován přímo ze státního rozpočtu
resp. z vybraných daňových příjmů.

Z druhé složky nového systému, kterou by tvořila tzv. první pilíř v „novém kabátě“, by se pak vyplácela zbývající část jednotlivých starobních důchodů vycházející už čistě z principu zásluhovosti, tedy zjednodušeně řečeno z toho,
jak vysoké měli penzisté po dobu jejich aktivního pracovního života příjmy
(a tedy i pojistné odvody). Tento pilíř by byl adresně financován z vybraného sociálního (důchodového) pojištění.

V tomto kontextu je na pováženou, že není nikterak vysvětleno
a specifikováno, jak by toto oddělené financování obou budoucích důchodových pilířů vypadalo a fungovalo v praxi. Vztahy, poměry  a působení celkových rozpočtových příjmů a  rozpočtových výdajů jsou neadresné a neekvivalentní, nelze přesně určit, jaký veřejný výdaj je financován z daní (neřkuli z jakých)
a jaký z pojistných odvodů či z ještě jiných druhů veřejných příjmů.

Nebylo zatím řečeno, jak (a zda) toto bude účetně, zákonně a prakticky odděleno, zda budou např. v rámci státního rozpočtu vedeny dva (pomyslné) účty, „daňový“ a „pojistný“. A co se stane, jestliže daňové – anebo pojistné – příjmy v aktuálním rozpočtovém období postačovat na saturování příslušných mandatorních výdajů.

I – nyní často zmiňovaný – tzv. důchodový účet (prostředky vybraného důchodového pojištění) je pouze fiktivní položkou. Pokud aktuálně vybrané pojistné „nepokryje“ potřebnou výši vyplácených důchodů, musí být samozřejmě, jako povinný zákonný výdaj, vyplaceny  i tak – tedy v teoretické rovině -
jak  z vybraného pojistného tak i z vybraných daní – ale  vždy z vybraných veřejných příjmů, což je zásadní, a jakékoli další dělení je v podstatě nadbytečné, ne-li nesmyslné.

Princip zásluhovosti, dle reformního návrhu, se nemá do budoucí výše důchodu promítat jen ve formě pracovních  příjmů, ale i v podobě  další oceňované činnosti. Má jít zejména o období péče o děti, kdy by měl být napříště k penzi přičítán pevný bonus za každé vychovávané dítě. Což je jednoznačně krok správným směrem, jelikož v současnosti nejen, že výchova dětí a péče o ně není náležitě – v žádném směru – oceněna a ohodnocena, ale je, z hlediska důchodového systém, zcela evidentně, finančně přímo trestána,
jde o diskriminující faktor. To je naprosto nepřijatelné.

Stejně tak by měla být v rámci důchodového pojištění dle „reformního“ návrhu zohledněna i péče o blízkou osobu a to ve formě ustanovení tzv. fiktivního příjmu za předmětné období – buď ve výši posledního příjmu,  anebo ve výši průměrné mzdy – dle toho, jaká z těchto variant bude pro pojištěnce výhodnější.

Toto je velice diskutabilní konstrukt – značné množství osob by takto bylo uměle zvýhodněno. Pokud by zvolilo variantu průměrné mzdy, jako tu pro sebe výhodnější, bylo by to vrcholně nespravedlivé vůči občanům, kteří pracují
a pobírají nižší než ej celostátní mzdový průměr.

Naopak je plně akceptovatelné, aby byla těmto občanům  po dobu  péče o osobu blízkou uznána pro výpočet důchodu jejich poslední mzda, včetně
např. každoroční „valorizace“ o meziroční inflaci, či o procento růstu průměrné mzdy. Otázkou ovšem je, jaký fiktivní příjem přiřadit osobám, který doposud žádný pracovní příjem neměly – jednou z možností je např. tzv. příjmový medián, anebo průměrná mzda pracovníků v sociálních službách resp. v ústavech
a zařízeních, kde se pečuje o dlouhodobě nemocné, což je svým zaměřením obdobná  pracovní činnost této domácí péči

V rámci jednotlivých scénářů reformy se diskutují  i dřívější odchody
do starobního důchodu u některých náročných profesí, na čemž by se měli finančně podílet i zaměstnavatelé – což je značně diskutabilní
až nepřijatelné. Jednak by šlo o další citelné zatížení zaměstnavatelů (zejména středních a menších podnikatelů a živnostníků) a navíc nejsou jasná kritéria,
jak budou tyto náročně profese vybírány, kdo je bude vybírat, zda bude tento seznam fixní nebo flexibilní apod. pokud bychom měli k tomuto opatření přikročit, pak musí být v plné výši financováno ze státního rozpočtu.

Důležitým bodem návrhu je mechanismus pravidelného každoročního informování pojištěnců o předpokládané výši jejich budoucího důchodu prostřednictvím tzv. osobních penzijních kont u České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Což je velmi zajímavý nástroj - jednak by jím stát dostál své nepsané povinnosti   informovat s dostatečným předstihem občany o jejich životních perspektivách, a navíc by mohlo jít i o motivační faktor v tom smyslu, že by některé pojištěnce mohl přimět např. ke zvýšení částek, které si ukládají v rámci tzv. třetího důchodového pilíře (dobrovolné připojištění), anebo k jiným alternativním způsobům zajištění se na stáří.

MPSV předložilo reformu v již zmíněných třech variantách: spravedlivé, technické a úsporné. Spravedlivá varianta je nejvelkorysejší a předpokládá,
že by  základní zaručený důchod v nultém pilíři byl stabilně nastaven na úrovni cca 30 % průměrné mzdy. K celkovému  důchodu by se pak připočítávalo 500 Kč jako bonus za vychované děti  - ale pouze za max. 1 dítě, i když budoucí senior vychoval třeba 4 děti – což je absolutně nepřijatelné a je s podivem, že to vůbec navrhovatelé myslí vážně

Tento scénář také  navrhuje měsíční bonus ve výši  240 Kč za každý další rok zaměstnání nad 41 odpracovaných let. To je opět  naprosto nedostatečné
a nemotivující opatření – na hranice výsměchu takto dlouho pracujícím seniorům.

Přitom existují jiné, mnohem vhodnější alternativy,  jak systémově nastavit
a bonifikovat setrvání v zaměstnání i po vzniku nároku na starobní důchod –
a navíc s velmi zásadními, pozitivními, makroekonomické dopady na veřejné příjmy. Jde o jednu z nejdůležitějších komponent každé budoucí reformy našeho důchodového systému, která si zaslouží samostatný text. V odborných kruzích
je označována jako postgraduální nadstavba systému průběžného důchodového pojištění

Jde o maximalizaci bonusu za dobrovolný odklad odchodu do důchodu
(buď úplný odklad pobírání starobního důchodu za současného setrvání
v zaměstnání, resp. ve výkonu živnostenského podnikání anebo o pokračování
v zaměstnaneckém poměru či výkonu živnostenského podnikání i po zahájení pobírání starobní penze) - a tedy i za pokračování placení pojistných odvodů, Toto lze řešit jednak formou výrazné slevy na dani z příjmu (až po její úplné odpuštění), případně formou významného zvýšení tzv. náhradového poměru důchodu k poslední mzdě (poslednímu příjmu) za každý rok dobrovolného odkladu odchodu do důchodu – anebo určitou kombinací obou těchto způsobů.

Jedná se o nalezení vhodné a významné zvýšení motivace k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění, samozřejmě  dle individuálních dispozic. Sedmdesát až osmdesát procent našich starobních důchodců totiž uvádí, že opustili trh práce zcela dobrovolně.
V období, kdy odcházeli do důchodu, netrpěli žádnými zdravotními problémy
ani neměli problémy s udržením práce. Významné institucionální pobídky důchodců k práci prostřednictvím změn v oblasti daní nebo důchodů by tedy jednoznačně mohly přispět ke zvýšení dobrovolné zaměstnanosti důchodců. Současné (i v reformě navrhované) pobídky totiž nyní  nejsou schopny vyvážit zvýšenou motivaci důchodců opustit trh práce a věnovat se už pouze své rodině, zájmům a zaslouženému odpočinku.

Významné snížení (či úplné odpuštění) daně z příjmu pracujícím starobním by mohlo citelně zvýšit jejich zájem a ochotu setrvat v zaměstnání (či živnostensky podnikat) i po dosažení důchodového věku.

Mezinárodní komparace totiž ukazují, že je poměrně  reálné zvýšit míru zaměstnanosti českých starobních důchodců minimálně o více než 20 procentních bodů oproti současnému stavu. A toto zvýšení může být přínosné jak pro starobní důchodce samotné, tak pro společnost – a, ano, i pro veřejné rozpočty, zejména z pohledu objemu vybraného pojistného na sociálního a zdravotního zabezpečení.

Podle některých ekonomických simulací by zvýšení míry zaměstnanosti nyní ekonomicky neaktivních zdravých starobních důchodců mladších 70 let o 10% mohlo posílit  příjmy státního rozpočtů o 0,3% až 1,5 %.

Tzv. spravedlivá varianta důchodové reformy počítá s tím, že s jejím zavedením by zároveň začaly práce na změnách daňového systému - které ovšem absolutně nejsou ze strany MPSV specifikovány a připraveny, existují maximálně pouze v úrovni obecných představ. Navíc zvyšování daňové zátěže – zejména
u právnických osob – v situaci koronavirové epidemie a drastického omezení možnosti podnikat a realizovat zisk je de facto ve střednědobém výhledu vyloučené.

Návrhy na financování důchodové reformy ze strany MPSV se navíc neudržitelně a nepochopitelně orientují pouze na příjmovou stranu veřejných rozpočtů, přičemž minimálně stejně podstatné bude učinit i příslušná zásadní a dlouhodobá systémová opatření i na straně veřejných výdajů, a to ve smyslu jejich omezení. Financování reformy tohoto typu nelze provádět pouze jednorozměrným způsobem – skrze zvyšování daní a dalších odvodů. Zvláště v době, která nás čeká.

Dle všech veřejně dostupných informací je tzv. spravedlivá, varianta důchodové reformy jediným z předložených scénářů, o kterém lze vůbec vážně diskutovat, anebo alespoň o některých jeho parametrech – ostatní předložení varianty (technická a úsporná) jsou krokem zpět, které  současné  – a hlavně budoucí – starobní důchodce poškozují.

Technická varianta reformy totiž předpokládá základní důchod
(bez tzv. zásluhové složky) v roce 2020 na úrovni 10 500 Kč (resp. 30 % průměrné mzdy)  - s tím, že do roku 2070 poklesne na 8710 Kč (resp. na 25 % průměrné mzdy). Verze už nepředpokládá vůbec žádné finanční bonusy za vychované děti a odpracované roky nad hranici vzniku nároku na starobní důchod. Samo MPSV připouští, že technická varianta není výhodná
pro zaměstnance s dlouhými pracovními kariérami, kterými jsou zpravidla muži.

Úsporná varianta reformy by dle propočtů MPSV znamenala dokonce snížení nákladů důchodového systému . na úkor současných i budoucích důchodců, kteří by ji „zasponzorovali“. Základní starobní penze by zde měla činit cca 7740 Kč, resp. 22 % průměrné mzdy. A tento model samozřejmě též nepočítá s bonusy
za výchovu dětí a práci v důchodovém věku.

Dle posledního vývoje (a to zatím bez zohlednění ekonomických
a politických dopadů koronavirové epidemie a souvisejících mimořádných opatření) je zřejmé, že dohoda nad podobou „malé“ důchodové reformy se bude rodit jen velmi obtížně. To ostatně ilustruje mj. spor mezi ministryněmi financí
a práce a sociálních věcí ministryně financí. Parametry, které navrhuje MPSV v tzv. spravedlivé variantě by si podle Aleny Schillerové vyžádaly nutnost růstu daňových příjmů o cca 300 miliard korun ročně (pro férovou dodejme,
že ministryně Maláčová toto tvrzení odmítá), což považuje za nepřijatelné.

Do velké míry jde i o jakýsi „spor o metodu“ - ministryně Schillerová chce před redefinicí parametrů důchodového systému nejprve nalézt shodu na podobě jejího financování – zatímco ministryně Maláčová by preferovala nejdříve nastavit parametry změny a otázku financování řešit až poté - úpravou výše některých daní směrem nahoru.

O mnoha důležitých konstitučních prvcích českého důchodového systému reformní návrhy vůbec nehovoří, či se jim spíše vyhýbají. Zejména jde o otázku pojistných odvodů OSVČ (kde ministryně Maláčová jinak dlouhodobě hovoří
o nutnosti zvýšit jejich tzv. vyměřovací základy, což je, nejen ve světle probíhající krize, plošně a sólově proveden, krok špatným směrem s mnoha negativními vedlejšími dopady), anebo o budoucnost tzv. třetího pilíře (dobrovolné připojištění se státním příspěvkem), který dlouhodobě, z více důvodů, zcela neplní účel, pro který byl zřízen – tzn. stát se pro penzisty dlouhodobým doplňkovým zdroje pravidelných příjmů v době starobního důchodu.

Idea zavedené povinného spoření v soukromých penzijních fondech (tzv. opt-out resp. druhý důchodový pilíř) ) je snad už, naštěstí, definitivně ze hry. V této souvislosti pouze uveďme, že v kalendářním roce 2017 klienti českých penzijních fondů prodělali v úhrnu 2 % z celkově naspořených částek částky – zatímco naopak finanční společnosti provozující tyto fonfy měly ve stejném období době výnosy ve výši 16 % z investovaného kapitálu.

A o čem se, bohužel, taktéž vůbec nemluví, a co by bylo skutečnou podstatou systémové reformy našeho důchodového systému ve smyslu jeho dlouhodobé finanční udržitelnosti a stability, je efektivní a multidimenzionální propopulační politika  - podpora porodnosti skrze významnou a silnou podporu pracujících rodin, např. prostřednictvím mnohem výraznějšího daňového zvýhodnění
na vychovávané děti, než je tomu dnes, prostřednictvím bezúročných manželských půjček, státní či obecní podpory bydlení apod.

Protože naprosto klíčovým parametrem důchodového systému průběžného typu je počet aktuálně ekonomicky aktivních plátců pojistných důchodových
(a zdravotních) odvodů (ale i daní) resp. jejich poměr vůči aktuálnímu počtu příjemců starobních důchodů.

Toto mějme při jakýchkoli úvahách o důchodové reformě na paměti především.