Každý z nás, kdo ve svém zaměstnání pracuje déle než 12 hodin, sám dobře ví, jak je po práci vyčerpán. Takový lékař mnohdy slouží 24 hod. denně, směny má často za sebou a tím samozřejmě klesá i jeho pozornost. Vždyť i lékaři jsou lidé a potřebují dostatek odpočinku potřebného pro kvalitně odvedenou práci. Je důležité si uvědomit, že zdravotnictví vytváří hodnoty, jen zdraví lidé mohou pracovat a platit daně. Populace u nás všeobecně stárne a zdravotnictví spolu se sociálními službami bude do budoucna jedním z nejdůležitějších motorů ekonomiky, a proto je třeba situaci řešit.
Nepoměr v dostupnosti zdravotních služeb je patrný i mezi venkovem a velkými městy. Obyvatelé vesnic, městeček i okresních měst jsou stále více diskriminováni oproti obyvatelům velkých měst a přitom platí stejné daně i zdravotní pojištění, mají stejná práva, ale stejné zdravotní péče se jim nedostává. V minulých letech jsme se dočkali mnohého rušení zdravotnických zařízení, které snížilo kvalitu života na venkově. Chceme proto zastavit ubývání praktických lékařů a na krajské úrovni navrhnout novelu zákona, která umožní zdravotním pojišťovnám smluvně zavázat praktické lékaře, aby kromě hlavní ordinace mohli provozovat částečně i ordinaci v odlehlejších částech kraje, kde je péče hůře dostupná.
V našem kraji byla provedena transformace nemocnic, za uplynulé období se výrazně investovalo do modernizace nemocnic jak v oblasti zdravotnického vybavení, oprav budov či výstavby nových. Úroveň PÉČE o občany v Pardubickém kraji se nezhoršila, ale prozatím ani výrazně nezlepšila. Lékaři sice na některých místech v kraji pracují díky modernizaci s lepším vybavením, což je chvályhodné, naproti tomu lidský faktor ve vztahu pacient – lékař, sestra se nijak nezlepšil. Pacienti si často stěžují právě na vztahové záležitosti při jejich pobytu v nemocnici. Do nemocnic nechodíme jako do hotelu, cestu tam si mnohdy nevybíráme a jsme k ní nuceni. Po operaci nikomu není nejlépe a je v očekávání každého z nás, že bude udržován kladný osobní vztah mezi námi a zdravotnickým personálem. Mnohdy tomu tak není, což je velká škoda, protože psychika člověka velmi ovlivňuje jeho zdravotní stav.
Na druhou stranu, můžeme ale chtít po našich lékařích a sestrách, aby byli celých 24 hodin plni úsměvu, vstřícnosti a pochopení, když mají za sebou poměrně těžkou zdravotní péči? Nikdo z nás by nebyl schopen udržet 100 % vstřícné chování, když má za sebou tak dlouhou službu, která je velmi psychicky a u operatérů a sester i fyzicky náročná. Jednu z možností jak stav ve zdravotnictví zlepšit, vidím především v dodržování pracovní doby u zdravotnického personálu. Jen tehdy budou moci poskytovat pacientům výbornou a komplexní péči. Jako velmi důležité vnímám i stanovení výše a sjednocení způsobu odměňování v nemocnicích, aby nám lékaři nemuseli „utíkat“ za lepším finančním ohodnocením do jiných nemocnic. Z hlediska vzdělávání lékařů a zdravotních sester by bylo vhodné umožnit absolvování praktické části specializační přípravy v regionálních nemocnicích, které jim mohou po dokončení vzdělání nabídnout pracovní místo.
Problematika zdravotnictví je velmi rozsáhlá a je nutno ji vnímat jak z pohledu manažerského způsobu řízení, tak i z pohledu empatie a lidskosti. Vždyť spokojený pacient odchází z nemocnice dříve než ten, který vnímá, že mu nebyla poskytnuta dostatečná péče.
