Předem zdůrazňuji, že věřící nejsem a existenci nadpřirozených sil, jak jsou formulovány v různých náboženstvích považuji za krajně nepravděpodobnou. Přesto se budu „věřících komunistů“ zastávat.

Shrňme nejprve, co již v polemice bylo řečeno. Vyhnalíková ve svém příspěvku argumentovala, že věřící může být komunistou proto, že Bible má silný sociální aspekt.

Časar ve své první reakci naopak tvrdí, že věřící komunistou z filozofických důvodů být nemůže, protože Marx svou teorii konstruoval na základě Darwinovy teorie, do které se žádný Bůh nevešel, a Marxova teorie je jedna z prvních teorií zákonitostí vývoje lidské společnosti, která pomíjí vliv Boha.

Sedláček na to reaguje výčtem významných věřících členů zahraničních komunistických stran, což je podle něj argument, že věřící komunistou být může.

Ve své druhé, již nezveřejněné reakci se pak Časar snaží podpořit své předchozí argumenty tím, že marxismus je materialistický (tedy neuznávající nehmotnou a nadpřirozenou skutečnost) filozofický směr a náboženství je idealistické (tedy uznávající nehmotnou nebo nadpřirozenou skutečnost).

Celá debata podle mě zcela opominula to nejdůležitější – „komunista“ je pojem, který je nějakým způsobem definován. Já osobně považuji za nejvhodnější (a nikomu svoji definici nevnucuji) definovat pojem „komunista“ pomocí programu – komunista je dle mého názoru ten, kdo uznává komunistický program jako nejvhodnější řešení politických problémů a případně jej aktivně prosazuje. Tato definice je samozřejmě k ničemu, pokud si nedefinujeme „komunistický program“. „Komunistický program“ je dle mého názoru politický program, prosazující zejména: demokracii, zejména přímou s všeobecným a rovným volebním právem, lidská práva a svobodu, společenské vlastnictví výrobních prostředků, ochranu sociálních práv a mírové soužití lidí.

Myslím si, že pokud se budeme držet těchto definic, ve které se o věřících nijak nemluví, tak můžeme konstatovat, že věřící být komunistou může.

Asi by bylo na tomto místě vhodné zareagovat i na tvrzení, kterými J. Časar argumentuje, že věřící být komunistou nemůže. Má samozřejmě jednoznačnou pravdu v tom, že komunistické myšlenky byly vytvořeny ateistickými mysliteli Karlem Marxem a Bedřichem Engelsem. Má pravdu v tom, že jejich dílo osvětluje vývoj lidstva a společensko-ekonomických systémů bez Boha nebo bohů. Má pravdu i v tom, že Karel Marx nazval náboženství opiem listva.

Pouze pro zajímavost si připomeňme, jak to komentoval levicový spisovatel Kurt Vonnegut: „Ale když to Marx řekl, v roce 1840, nepoužil slovo –opium– jen metaforicky. Tehdy bylo opium jediným dostupným prostředkem proti bolesti, třeba bolesti zubů nebo rakoviny hrdla nebo čemukoliv jinému. Sám jej používal.

Jako upřímný přítel utlačovaných říkal, že je rád, že má něco, co by mohlo aspoň trochu zlehčit jejich bolest, což je náboženství. Měl rád náboženství za to, že to dělá, a samozřejmě je nechtěl zakázat.“

Prvně bych chtěl zdůraznit, že Marxovo dílo sice s Bohem nebo bohy nepočítá, ale náboženství není jeho ústředním bodem a jeho většina je tedy přijatelná i pro věřícího.

Dále že Karlu Marxovi (přes tvrzení Vonneguta) nebylo náboženství blízké, je naprosto jasné. Ovšem je potřeba si uvědomit, že komunista není ten, kdo má s Karlem Marxem naprosto totožné názory. Pokud bude mít Jaroslav Časar jiný názor na barvu, která se hodí na fasádu domu, než Karel Marx, nikdo proto nebude zpochybňovat, že je komunista. Pro hnutí to – stejně jako jeho víra či nevíra – není vůbec podstatné. Podstatné jsou cíle, které jsem svými slovy definoval výše. Podle mě není podstatné, jestli se někoho k těmto názorům dovedl materialistický nebo idealistický pohled na svět, podstatné je, že tyto názory ten dotyčný má.

A navíc – odrazovat případné posily komunistického hnutí z řad věřících tím, že o nich budeme říkat, že mohou sice být členy komunistické strany, ale dokud se víry nezřeknou, nemohou být komunisty v plné váze toho slova – to je něco, co za šťastné opravdu nepovažuji.

Článek byl zveřejněn v Haló novinách.