Nevýrazná, rozplizlá a slabošská zahraniční politika české vlády nás posouvá spíše někam do šedé zóny. A tak ministr obrany, herec Stropnický srovnává umístění vojsk NATO na našem území s ruskou okupací z roku 1968. Ministr financí, velkopodnikatel Babiš se zase obává ekonomického dopadu na jeho podniky. A ministr zahraničí ustoupil ze svého původního jasného prozápadního postoje a (z obavy o svou pozici) se vydal cestou politikaření uvnitř ČSSD.
V Mnichově o víkendu probíhala významná a tradiční bezpečnostní konference, která je označována za nejdůležitější akcí svého druhu na světě. Probíhala ovšem bez účasti našich vládních politiků. Zatímco v sobotu v Mnichově vystoupila Angela Merkelová, ruský ministr zahraničí Lavrov nebo ukrajinský prezident Porošenko, náš ministr zahraničí Zaorálek dal přednost výkonnému výboru ČSSD. Jediným českým zástupcem na bezpečnostní konferenci byl, a čest zachraňoval, Karel Schwarzenberg.
Nejasná zahraniční politika má na Českou republiku větší ekonomický dopad než jakékoliv vyhlášené (a ze strany Babiše a Sobotky démonizované) sankce vůči Rusku. Zahraniční firmy a investoři jsou stále více vidět v Polsku a Česku se začínají vyhýbat. A to i ty firmy, které ještě nedávno považovaly Česko za politicky stabilní a prozápadně orientovanou zemi s dobrou geografickou polohou. Jen ve svém okolí jsem zaznamenal několik společností, které přesunuly centrálu pro Střední a Východní Evropu do Varšavy.
Česká republika stojí na rozcestí. Vláda se musí rozhodnout, kterým směrem se vydat. Směrem k ruským oligarchům nebo setrvat na cestě prozápadní liberální demokracie. Třetí možnost je zůstat někde mezi z obavy, abychom si příliš neublížili. A svět pak zase bude jednat bez nás.
Respekt si totiž zaslouží silný spojenec, ale i silný soupeř. ČR dnes není ani silným spojencem, ani silným soupeřem.
