Pane doktore, pohlédl jsem na Slovensko a viděl jsem debatu o novém hudebním aranžmá slovenské hymny. Nejsme muzikologové, nicméně, o čem svědčí, že i takováto celkem nepolitická věc se zvrhne v politickou hádku? Není to jako kdyby se jeden člověk obořil na druhého, že mu řekl „dobrý den“?

Někdy si myslíme, že se v politice zaujímají postoje a že se jedná racionálně, ale to není nic jiného než dost podstatný omyl. Spíše bychom měli mluvit o nerozumnosti a spoléhání na emoce, dost často na velmi zlidovělou, vulgární skupinovou hloupost a nevzdělanost. Proto se obáváme nekultivované, nekulturní mluvy našich politiků, ale i osob účastnících se diskusí v tištěných médiích, v audiovizuálním prostředí nebo na sítích. Začíná to nepozorovaně podceňováním nikoliv snad spisovné, ale alespoň hovorové češtiny používané v mediálním prostředí, v diskusích akademických autorit a jejich napodobování v zdánlivě uzavřených rozhovorech elektronické komunikace. Pak často jsou slova a výroky na hony vzdálené vyjadřování o věcech politických nahrazovány výpůjčkami zdánlivě nedůležitými, ale ve skutečnosti zanechávajícími své stopy v různých úrovních mluvy, a dokonce i formách vyjadřování. Ignát Herrmann o tom někdy na přelomu 19. a 20. století napsal půvabnou knížku Arthur a Leontýnka. Bylo to o diskusích pražské zlaté mládeže a jen o několik let později se Eduard Bass ptá, zda má mluvit, jak mu zobák narost nebo jako Gebauer. V době Pavla Eisnera a Karla Poláčka se toto téma rozvíjelo pro zábavu a poučení a dodnes, doufejme, že alespoň ještě někteří veršotepci mají smysl pro míru posouvání hranic v mezích lingvistické antropologie, aniž by degradovali český jazyk na úroveň televizní češtiny.

Zřejmě kvůli tomuto stavu věcí můžeme být podvědomě citliví na slova hudebního aranžmá nejenom písní symbolizující nějakou politickou skutečnost. Tak se v některých projevech slovenských státníků nesetkáme s odkazy na československou minulost. Naopak, českému publiku, oslavujícímu hokejové mistry světa, nevadí, že se zpívá falešně anebo že někteří od pánů po kmány neznají slova české – původně československé – hymny.

To, že to někdy vadí, někdy nevadí, ještě neznamená, že tento latentní stereotyp je zapomenut, a že dav demonstrující svůj nesouhlas s politikou vlády zpívá třeba jen na Václavském náměstí hymnu, které se říká lidově i úředně státní. A samozřejmě, umím si představit, že i přání dobrého dne může za určitých okolnosti vyvolat hněv, zášť a politickou nenávist. Res publika, neboli věcí veřejnou, se může stát i neobratně formulovaná věta o německých platech a o blahobytu vbrzku, jak se už několikrát v dávné i nedávné minulosti stalo. Metafora v politickém vyjadřování je často důležitější než přesně definovaný obsah vlastního sdělení.

Vláda Petra Fialy vnímá jako své vítězství, že k nám neproudí trubkami přes Ukrajinu žádný ruský plyn a tvrdí, že plynu bude dost. I do mainstreamových médií však proniklo, že půjde o plyn dražší. Sice to na věci nic nemění, protože proud ruského plynu zastavila Ukrajina, ale proč se vyloženě radovat z toho, že levný zdroj plynu skončil?

V dosavadních diskusích o odstřihnutí se od ruského plynu, které jsou dnes tak populární, málokdo vzpomněl, že zajímavé není, zda těmi nešťastnými rourami, něco jde nebo nejde. Ani to, zda jsou zásobníky plné, poloprázdné nebo prázdné, jak o tom skoro rok informují všechna média. Ale že je důležité nejen kolik toho svinstva se k nám vozí, ale hlavně, jaká je jeho cena a kolik za něj platíme nebo budeme platit. Teprve v posledních několika týdnech se několik odvážlivců rozhodlo o tom mluvit, ale mnozí jen tak trochu po síkelovsku, nesrozumitelně a zřejmě s úmyslem nějaké podstatné věci zatajit.

Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2024

Veřejně projevované radosti některých členů vlády si nemusíme moc všímat, protože tito lidé už odstartovali předvolební kampaň, jejímž hlavním heslem je Ó, my se máme! Před několika dny, myslím že ČT, opakovala několikrát slavný, Zdeňka Podskalského a Karla Michala ještě černobílý film Bílá paní (text ze sbírky Bubáci pro všední den) a nemohl jsem uvěřit, že to je z šedesátých let. Davy se vrhají do vody, kde není slíbený přičarovaný most a skandují Ať žije soudruh předseda! Tomu, kterému se nechce volat, říká Vlasta Chramostová, v úloze ženy kastelána, Drž hubu a plav!

Jak prezident Pavel, tak premiér Fiala ve svých novoročních vyjádřeních uznali, že lidé se u nás potýkají s těžkostmi, nicméně tvrdili, že „nelze propadat škarohlídství“ a že zase tak zlé to není. A že jde o důsledky války na Ukrajině a energetické krize. Obstojí takový přístup u jiných skupin, než jsou skalní vládní voliči, neb ti asi ekonomické problémy nepociťují?

Neobávám se, že by se na pana prezidenta, premiéra nebo celou vládu mnoho lidí zlobilo. Náš život v pravdě už je dávno životem ve lži a mnoho škarohlídů jsou – podle panu prezidentovi i předsedovi vlády blízkých spolupracovníků – jen svině.

Ty odkazy na domnělý blahobyt nejsou tak naivní, jak by se mohlo zdát. Velká část s vládou sympatizujících občanů, a dobře honorovaných tvůrců legend sice ví, že se jede na dluh, ale také si myslí, že dobu do voleb přežijí. Potom, jak někteří z nich tvrdí, se semknou, třeba i okolo někoho jiného, a kdyby náhodou někdo něco, tak už se ví, že se výsledky voleb dají zrušit nějakým soudním výrokem. Nebo nějak zařídit, aby se volilo tak, jak je třeba. U nás doma se sice nepoužívá termín deep state, ale to ještě neznamená, že něco podobného neexistuje. Říkejme tomu nedotknutelná státní byrokracie, ale je to vlastně zájmová skupina, která žije na úkor mnohých ostatních. A paradoxně i sobě.

Když to s válkou na Ukrajině náhodou nepůjde, opráší se osvědčený Babiš, věčný Putin a nějaký Lichtenštejn nebo podobná skupin osob, která ještě nebyla dostatečně honorována, ale přesto stále ještě žije nadějí.

Fotogalerie: - Polévka od primátora

Během Vánoc a silvestra se nám tady rozmohla taková „hrníčková ekonomie“. Ti, kteří tvrdí, že v České republice se máme výborně, tak usuzovali z pohledu na plná parkoviště supermarketů a sjezdovky na horách. Nač vlastně máme statistický úřad a národní banku, které těmto provládním „odborníkům“ kazí jejich optimismus čísly?

Upozorňujete mne na skutečně zajímavý úkaz, který jsem přehlédl a dodatečně si ho uvědomuji. Snad proto, že jsem na některá zpravodajství už dávno rezignoval, a pokud jde o různé TV, tak zejména při zpravodajství vypínám zvuk. Přesto se většinou nemýlím a dovídám se stále jedno a to samé.

Dnes to vypadá, že v ČR žijí jenom populisté a unionisté, a pokud jde o hlasatele zpráv o našem blahobytu, jsou si podobní i tehdy, když nás informují o něčem z Korejské republiky nebo Číny. Takové zprávy jsou jako sendvič proloženy informacemi o neštěstích, přírodních katastrofách a střílení, dnes zejména ve Spojených státech. Ale jejich hlavním sdělením je, že konzumenti jejich zpráv jsou hlupáci, kteří mají v hlavách prázdno a netrpělivě čekají, že jim bude toto místo z vůle nějakého echt-zpravodaje zaplněno. Hlavně nemyslet, nevyhledávat další prameny, žádná srovnání, komparace a hodnocení. A kdyby někdo náhodou chtěl, pak se může dokonce dostat před soudní stolici, kterých dnes máme opravdu požehnaně.

Dnes jsem náhodou viděl turistickou poznámku o Jamalu v republice Sacha (Jakutsko) a tam to bylo podobné. Přeplněné supermarkety, luxusní zboží, štěstí a radost kam oko pohlédlo a jen trochu zima a sníh. I když na rozdíl od těch našich hrníčků to bylo trochu víc nablýskané a vizuální návrat i na naše přeplněná horská střediska vypadal jako návrat na Kamčatku.

Obvinění z kamuflování reality čelí britský premiér Keir Starmer. Opozice mu vyčítá, že ještě jako nejvyšší prokurátor zahlazoval případy řádění migrantských gangů. Kritiku podporuje miliardář Elon Musk, velký přítel Trumpa. A z protistrany zaznívá, že jde o dezinformace. Ostatně, za podobná nařčení se v Británii i zavírá. Jak se stavět k případům „informací, které zasévají neklid“?

Ve válkách, které Velká Británie vedla od nepaměti, hrála vždy velkou roli kamufláž, lež a vědomá klamavá nepravda. Bylo tomu tak nejen za Shakespeara, ale i při dobývání kolonií, za první i druhé světové války. O situaci na Ukrajině snad nemusíme mluvit, tam si Anglosasové odehrávají různá představení, že by se mohla dodávat jako další pokračování nesmrtelného Jamese Bonda, agenta s právem zabíjet.

Proto bych byl v tomto konkrétním případě opatrnější než obvykle. Třeba je to pravda, ale na Britských ostrovech se od nepaměti lže, když je třeba se nekamarádit se Skoty, válčit s Iry (protestanty nebo katolíky) a dokonce se i terorizuje a válčí.

Navíc, když informace o novém britském premiérovi Starmerovi přicházejí od Elona Muska v době, kdy si nejsme jisti, jak se tento muž blízký nově zvolenému prezidentovi bude chovat po Trumpově inauguraci, a zda některá jeho poslední veřejná vystoupení (krátká, heslovitá, naléhavá a úderná), nejsou jen jiným druhem politického mlžení a součástí hry o čas v nejisté době ve Spojených státech. Samozřejmě že i britští premiéři, když je třeba, lžou, stejně jako ostatní téměř bez výjimky (vzpomeňme Neville Chamberlaina, který kdysi přivezl mír od Adolfa Hitlera), a tak si asi budeme muset ještě počkat, jak ta válka, které se kdysi v nadsázce říkalo boj mezi Rothschildy a Rockefellery, dopadne.

V Rakousku po volbách stále není nová vláda a asi jen tak nebude, protože rakouští lidovci se nedohodli s jinými „systémovými“ stranami. Stranou rozhovorů zůstala Svobodná strana Rakouska, vítěz voleb. Ty se mohou opakovat, případně jinak tito „extrémisté“, které nemá rád prezident van der Bellen, zasednou ve vládě. Jak dlouho ještě „eurostranám“ a jejich silám vydrží taktika obcházet ty, které si lidé ve volbách skutečně vyberou?

V Rakousku je to tentokrát situace nikoliv snad nová, ale protože se už několikrát opakovala, je opravdu pozoruhodná. Mohli bychom tomu věnovat větší pozornost než dříve, i když vítězství Svobodných nebylo zas tak výrazné. Ale právě proto, že byli dlouhodobě považováni za tzv. extremisty a tuto nálepku, jak by dnes řekl i český prezident Pavel, jim dávali při každé příležitosti sociální demokrati i lidovci, má to tentokrát význam také psychologický. A to nikoli kvůli nějaké zásadní změně programu Svobodných, ale kvůli nejistotě zavedených politických stran téměř v celé Evropě. Nemusíme snad ani připomínat, že se tato byrokracií zahnívající atmosféra šíří do členských zemí EU z bruselského Babylonu.

Nechci připomínat historické jaro národů v roce 1848 v Evropě, ale přece jen ta strnulá bezradnost na úrovni Evropské komise je varující.

Po rezignaci rakouského kancléře Karl Nehammera je v další unijní zemi francouzská situace, i když můžeme předpokládat, že v Rakousku to bude dramatické trochu jinak. V každém případě se ve Vídni nemusejí obávat a pečlivě sledovat, jak to ve Spojených státech dopadne po inauguraci Donalda Trumpa. 

Psali jsme:

„Myslím to vážně.“ Zdeněk Zbořil předložil návrh. Volby zcela jinak než dosud

Zbořil: Německu už jde o národní pýchu. A za to se trestá

Z toho opravdu nemějme radost. Zbořil k Trumpově plánu na řešení Ukrajiny

„Nechtěl se ukazovat, byl tam Trump.“ Zbořil tvrdě, proč chyběl Pavel v Paříži