Pane doktore, pohlédl jsem na Slovensko a viděl jsem debatu o novém hudebním aranžmá slovenské hymny. Nejsme muzikologové, nicméně, o čem svědčí, že i takováto celkem nepolitická věc se zvrhne v politickou hádku? Není to jako kdyby se jeden člověk obořil na druhého, že mu řekl „dobrý den“?

Někdy si myslíme, že se v politice zaujímají postoje a že se jedná racionálně, ale to není nic jiného než dost podstatný omyl. Spíše bychom měli mluvit o nerozumnosti a spoléhání na emoce, dost často na velmi zlidovělou, vulgární skupinovou hloupost a nevzdělanost. Proto se obáváme nekultivované, nekulturní mluvy našich politiků, ale i osob účastnících se diskusí v tištěných médiích, v audiovizuálním prostředí nebo na sítích. Začíná to nepozorovaně podceňováním nikoliv snad spisovné, ale alespoň hovorové češtiny používané v mediálním prostředí, v diskusích akademických autorit a jejich napodobování v zdánlivě uzavřených rozhovorech elektronické komunikace. Pak často jsou slova a výroky na hony vzdálené vyjadřování o věcech politických nahrazovány výpůjčkami zdánlivě nedůležitými, ale ve skutečnosti zanechávajícími své stopy v různých úrovních mluvy, a dokonce i formách vyjadřování. Ignát Herrmann o tom někdy na přelomu 19. a 20. století napsal půvabnou knížku Arthur a Leontýnka. Bylo to o diskusích pražské zlaté mládeže a jen o několik let později se Eduard Bass ptá, zda má mluvit, jak mu zobák narost nebo jako Gebauer. V době Pavla Eisnera a Karla Poláčka se toto téma rozvíjelo pro zábavu a poučení a dodnes, doufejme, že alespoň ještě někteří veršotepci mají smysl pro míru posouvání hranic v mezích lingvistické antropologie, aniž by degradovali český jazyk na úroveň televizní češtiny.

Zřejmě kvůli tomuto stavu věcí můžeme být podvědomě citliví na slova hudebního aranžmá nejenom písní symbolizující nějakou politickou skutečnost. Tak se v některých projevech slovenských státníků nesetkáme s odkazy na československou minulost. Naopak, českému publiku, oslavujícímu hokejové mistry světa, nevadí, že se zpívá falešně anebo že někteří od pánů po kmány neznají slova české – původně československé – hymny.

To, že to někdy vadí, někdy nevadí, ještě neznamená, že tento latentní stereotyp je zapomenut, a že dav demonstrující svůj nesouhlas s politikou vlády zpívá třeba jen na Václavském náměstí hymnu, které se říká lidově i úředně státní. A samozřejmě, umím si představit, že i přání dobrého dne může za určitých okolnosti vyvolat hněv, zášť a politickou nenávist. Res publika, neboli věcí veřejnou, se může stát i neobratně formulovaná věta o německých platech a o blahobytu vbrzku, jak se už několikrát v dávné i nedávné minulosti stalo. Metafora v politickém vyjadřování je často důležitější než přesně definovaný obsah vlastního sdělení.

Vláda Petra Fialy vnímá jako své vítězství, že k nám neproudí trubkami přes Ukrajinu žádný ruský plyn a tvrdí, že plynu bude dost. I do mainstreamových médií však proniklo, že půjde o plyn dražší. Sice to na věci nic nemění, protože proud ruského plynu zastavila Ukrajina, ale proč se vyloženě radovat z toho, že levný zdroj plynu skončil?

V dosavadních diskusích o odstřihnutí se od ruského plynu, které jsou dnes tak populární, málokdo vzpomněl, že zajímavé není, zda těmi nešťastnými rourami, něco jde nebo nejde. Ani to, zda jsou zásobníky plné, poloprázdné nebo prázdné, jak o tom skoro rok informují všechna média. Ale že je důležité nejen kolik toho svinstva se k nám vozí, ale hlavně, jaká je jeho cena a kolik za něj platíme nebo budeme platit. Teprve v posledních několika týdnech se několik odvážlivců rozhodlo o tom mluvit, ale mnozí jen tak trochu po síkelovsku, nesrozumitelně a zřejmě s úmyslem nějaké podstatné věci zatajit.