Po mnoha letech zmatků a dobových tanečků tak zvaných pravicových vlád se rodí nová energetická koncepce naší země. Ale i kdyby byla geniální a naprosto nepřekonatelná (což se nejeví jako pravděpodobné), máme tady pořád evropské direktivy a pokud nebudou modernizovány i ty, přetrvává problém s mnoha vysoce problematickými vizemi Bruselu.
Jenom z lásky k detailům poznamenám, že nynější koncepce pochází z roku 2004 a v roce 2010 podlehla modernizaci či vlně určitých úprav (mimo jiné) v reakci na vystřízlivění z environmentálních snů o spasitelné roli slunce v současných dějinách výroby elektřiny.
Energetickou koncepci by měla projednat vláda v prvním prosincovém týdnu, jistě o ní proběhne další kolo velmi silné společenské diskuse. Zcela určitě vzbudí vášně představa stavby nových jaderných bloků o instalovaném výkonu jednoho a ještě půl Temelína, přičemž podíl jádra na produkci elektřiny by měl překročit 50 procent. Naopak uhlí má z elektrárenství ustoupit a zaměřit se primárně na teplárenství. Koncepce zůstává poměrně optimistická ohledně energie z obnovitelných zdrojů (v každé ze svých variant), i když nasměrování solárních panelů na střechy domů místo na ornou půdu je nesporně velmi rozumné. Důraz je kladen také na energetické využití odpadu, což je stále ještě technologicky spíše sen než daná realita.
I když není řeč o žádných plynových elektrárnách, celkově vyšší význam je přikládán plynu, což je v dnešní době ukrajinské krize pozoruhodné. Ale koncepce je na desítky let a během nich se může stát mnohé.
Koncepce tedy je, avšak postavená na několika složitých a dosti problematických předpokladech. První z nich se dá zjednodušit do představy, že v příštích desetiletích hrubá spotřeba energie v podstatě nevzroste a změny se budou odehrávat „uvnitř“, v přesunech mezi zdroji. Má to být dáno primárně úsporami. Lidsky je to pochopitelné. Nejlepší energie pro životní prostředí je ta nevyrobená, ušetřená. Ovšem podstatnou otázkou je, nakolik považovat představu o tak obrovském vlivu úspor v příštím čtvrtstoletí za reálnou. Dosavadní zkušenosti totiž říkají, že vliv úspor je významný, ale nedokážeme z nich udělat vůdčí trend. Energetická náročnost 1000 korun HDP má podle SEK poklesnout z 0,5GJ na 0,25GJ (do roku 2040), což je v průmyslové zemi předpoklad velmi optimistický. Základním problémem této koncepce je tedy právě víra, že spotřeba se bude přelévat, nicméně nebude se celkově zvyšovat.
Z toho vychází i druhý neuralgický bod a tím je vize ústupu uhlí z elektrárenství a přesunu tohoto zdroje do teplárenství, což je pojato jako „růst významu hnědouhelné energetiky při respektování limitů“. Nalijme si čistého vína. Nebylo by v rámci takového dlouhodobého plánu (který v základní variantě načrtává trendy do roku 2040) čestné říci obyvatelům dotčených lokalit, že hnědé uhlí bude vytěženo v každém z myslitelných scénářů, protože u této suroviny nejde jenom o výrobu energie (ať již mluvíme o elektřině nebo teple)? Hnědé uhlí je vedle toho také chemickou surovinou nebývalého významu a těžba je pouze otázkou ceny. Otázka nezní „Zda?“, otázka zní pouze „Kdy?“.
Základní vlastnost Státní energetické koncepce by měla být její reálnost, měla by stavět na současném stavu poznání a na současných technologiích. Každé přimíšení něčeho, co nyní nefunguje, není vyzkoušené a uvedené do praxe, mění koncepci na vizi. Vizionářství je jistě potřebné, ale chybí mu praktický fundament. Výsledkem vizionářství by mohl být celkem lehce blackout nebo takové ceny energie, které udělají z české ekonomiky uzlíček nervů.
