Jedním z mýtů o české ekonomice je tvrzení, že je to tady samá montovna a logistický sklad, z čehož má země velké nic a lidé hodně málo. Ano, lidé mají málo – všichni víme, jak je to s platy v České republice.
Průmysl nás živí. Češi nežijí z bankovního sektoru (i když někteří samozřejmě ano), nežijí ani ze služeb (i když někteří ano), ani ze zemědělství (někteří ano, ale těch je hodně málo). Asi 40 procent obyvatel země žije z průmyslu.
Každá dobrá, optimistická zpráva musí být v českém prostředí okamžitě vyvážena temnou úvahou o blízkém neštěstí. Takže když objem produkce automobilového průmyslu přesáhl jeden bilion korun, je to výrazný krok k tragédii.
Ta otázka se znovu objevila v souvislosti s těžbou lithia v Krušných horách. Zase máme lidi, kteří říkají: Těžba je krádež, nechme nerostné bohatství dětem. Ekonomicky je to absurdní nápad. A připomíná Státní plánovací komisi.
"Vyděračské" sdružení Rekonstrukce státu zase jednou vyvěsilo po České republice billboardy se svými výkřiky. Podle nich jsem kouzelník, který „nechal zmizet smlouvy za 150 miliard korun“. Samozřejmě je to poněkud jinak.
Český průmysl dosáhnul horní hranice svých možností. V tuto chvíli je jeho další růst možný v podstatě jenom díky zvýšení produktivity, novým investicím a poměrně výrazné restrukturalizaci.
Největší vášně po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem snad již pominuly. Ale napětí je stále cítit a to člověk ani nemusí být ve Spojených státech. Svět vře – jenom to je zrovna teď vidět o trochu méně.
Investiční banka JP Morgan přeřadila Česko ze skupiny „vyspělých zemí“ mezi „rozvíjející se trhy“. Ekonomka Markéta Šichtařová z toho dělá tragédii a tvrdí: „Tak, a jsme v…“ Ve skutečnosti to není důvod k panice.
Projev na 55. schůzi Poslanecké sněmovny 22. 2. 2017 k návrhu zákona o zahraniční službě
V našem poněkud turbulentním politickém prostředí zapadla zpráva, která by jinak měla vzbudit zaslouženou pozornost. V roce 2016 ubylo spáchaných trestných činů a naopak vzrostla jejich objasněnost.
Asi všichni se shodneme na jednoduché věci. Ochrana zdraví, ochrana lidí i přírody, jsou nutností a přímo povinností každého soudného člověka i politika. Beru ji za svou.
Projev na 54. schůzi Poslanecké sněmovny 12. ledna 2017 k Návrhu rozpočtu Státního zemědělského intervenčního fondu na rok 2017
A je to tady zase. Nářky mnoha ekonomů na to, že jsme průmyslová země, že podíl průmyslu je v českém hrubém domácím produktu nejvyšší ze zemí Unie. A konečně, že takto mzdy vyspělých zemí nedohoníme.
Senátní a krajské volby jsou již historií. Je čas zabývat se zase „běžnými“ věcmi. Do parlamentu nezadržitelně míří rozpočet na rok 2017 a ministr financí Andrej Babiš znovu překonal rekord ve výši přebytku vládních financí.
Projev na 49. schůzi Poslanecké sněmovny 14. září 2016 k informaci ministra dopravy o postupu a stavu přípravy staveb dopravní infrastruktury, které nezískaly výjimku v platnosti posouzení vlivu na životní prostředí (EIA)
V dnešních Hospodářských novinách vyšla naprosto ničím nepodložená spekulace redaktora Václava Dolejšího, která mne spojuje s tvrzením v knize bývalého premiéra Mirka Topolánka a tedy s údajnou korupcí při volbě prezidenta Václava Klause.
Výstavba dálnic (a to nejen dálnic) se v České republice pomalu zastavuje. Mnozí se tváří překvapeně až šokovaně. Což je zajímavé, protože po celou dobu projednávání příslušného zákona bylo jasné, že přesně takhle to dopadne.
Protože přece každý ví, že elektřina (kromě bouřky) nevzniká "jen tak". Je nutné jí vyrobit a přepravit.
Rakouský prezident Heinz Fischer cestoval vlakem z Vídně do Prahy přibližně čtyři hodiny. Z Prahy do Stochova (tedy do Lán) pak hodinu. Pravda historickým vlakem. Ale jen padesát kilometrů daleko.
Bylo by zajímavé vědět, kolik z rozezlených žen a mužů skandujících při nedávné vlně demonstrací „Pryč s Unií, pryč s Bruselem!“ si alespoň rámcově uvědomuje, co takové členství v EU vlastně obnáší.
