Zpíváme to dokola jako kolovrátek, ale sto tisíc nadšenců pro technické obory se stále ještě neobjevilo.
Pořád mluvíme o tom, že jsou nutně potřeba, ale pro jejich zrození toho moc neděláme. Jsou vlastně něco jako Blaničtí rytíři. Zřejmě doufáme, že až bude českému průmyslu nejhůře, rozrazí brány středních a vysokých škol úplné tsunami pro praxi skvěle připravených mladých lidí, kteří osedlají vědu i techniku a tryskem povznesou průmysl a stavebnictví až někam do oblak. A to nemluvím o tom, že vzděláním oslní a pílí konsternují všechny přihlížející.
Obvykle se mluví o tom, že nedostatek kvalitně technicky připravených lidí je „posledních pětadvacet let“. Jsem už trochu pamětník, takže klidně připomenu, že v osmdesátých letech minulého století to vlastně nebylo jiné. „Máme filosofickou fakultu plnou po střechu, ale šikovného mládence u soustruhu aby pohledal…“ – to byla běžná stížnost vedoucích směn v Hospodářském magazínu nebo kdesi na čtvrté straně Rudého práva. Chyběli lidé k číslicově řízeným strojům, chybělo mnoho manuálních profesí a o tom, jak sehnat jeřábníka a vyfouknout ho jinému státnímu podniku vznikl dokonce film. Stížnosti na to, že „učňovská mládež“ neumí vzít rašpli do ruky, ale s půllitrem a cigaretou jí to jde daleko lépe, takové stížnosti vždycky byly a nesporně vždycky budou.
Takže bych trochu brzdil představu, že za posledních pár let se všechno razantně zhoršilo. Ale také ani náhodou nezlepšilo. O problému odborného školství – učňovského, středního i vysokého – je ale načase mluvit strukturovaně.
Takže základní problém je společenský. V první rovině se v této zemi rozvinulo přesvědčení, že „učňák je dobré řešení. Pro sousedova kluka…“ Fetišizovali jsme „vzdělání“. To začalo možná už v šedesátých letech minulého století a je to pořád horší. Láska k alespoň nějakému titulu před či snad dokonce za jménem prostoupila naší společnost se silou počítačového viru. Některé vysoké školy dospěly zvláště v posledních letech do fáze, kdy chrlí po tisících bakaláře, jejichž jedinou kvalifikací pro praxi je, že mají dva roky „gymnaziálního“ vzdělání navíc. Přibývá míst, na které je nutné mít „vysokoškolské vzdělání“, ale málokoho už zajímá, zda ten člověk opravdu něco umí. A co je nejhorší přibývá absolventů, kteří dlouhodobě nenachází uplatnění na trhu práce
Podobně od šedesátých let započala fetišizace druhá – humanitních směrů. Technik je dnes v některých kruzích chápán jako exotické zvíře, jehož domovinou je Čína případně možná ještě Japonsko a jehož několik nejvydařenějších exemplářů žije jakousi náhodou v Německu, kde staví auta.
Třetí potíž je politická a přičinili se o ní - jak jinak- politici. Z poměrně krátkozrakých důvodů začali někteří z nich napadat nově příchozí producenty nalákané pobídkami vlád Miloše Zemana a následujících kabinetů jako „montovny“. Šlo o to vsugerovat voličům, že tato politika představovala fatální neúspěch. I když byl opak pravdou. Pravice začala o překot mluvit o hi-tech a vysoké přidané hodnotě. Jako by výroba aut nebo součástek k nim byla málo sofistikovaná a kvalitní. Ve skutečnosti čtyřicet procent našeho HDP nevytváří a nikdy vytvářet nebudou nějaké kosmické technologie, ale poctivá strojařina, energetika, železo a ocel, stroje i výroba pro domácnosti. Místo napadání průmyslu bychom si měli opakovat, že právě průmyslu vděčíme za to, že i když nadáváme jako špačci,
ve skutečnosti se nemáme až tak špatně a naše životní úroveň patří k těm slušným. (Po dlouhém poděkování průmyslu by se slušelo vzpomenout i na Hradčana a Karla IV.)
Nicméně vážně: české technické vzdělání učňovské, středoškolské i vysokoškolské svou kvalitou klesá. Uchazečů je stále méně – vinou společenských nálad i vinou slabých populačních ročníků. To znamená, že i celková úroveň zájemců o toto vzdělání se snižuje, navíc je jejich vzdělání stále více odtržené od praxe.
Doufám, že to bude mít jeden dobrý efekt. Průmysl bude muset začít platit víc kvalitním lidem, protože se ukáže jako ještě obtížnější než v současnosti najít takové zaměstnance. A podobně bude donucen začít přemýšlet dlouhodobě a strategicky, investovat do školství a do své personální obměny, lovit šikovné učně, středoškoláky i vysokoškoláky, získávat je a uzavírat s nimi dlouhodobé kontrakty. Tím vzroste prestiž technických oborů. Ale musí přispět také stát a místo planých diskusí o směrování uchazečů o vzdělání na obory potřebné tuto věc opravdu vyřešit. Tedy přidat peníze technickému školství na všech stupních a opravdu masívně ho podpořit. A také myslím, nastal konečně čas na společnou strategii firem a státu. Svalováni viny jeden na druhého ničemu a nikomu nepomůže.
