Dámy a pánové,
děkuji za pozvání na Festival Exportu. Vidím zde mnoho známých tváří. Chtěl bych Vám všem poděkovat, že jste přišli a místo dlouhých politických projevů říci několik poznámek člověka, který soustavně tvrdí, že potřebujeme jak průmyslovou, tak proexportní politiku. A tvrdil to i v dobách, kdy tehdy vládnoucí neoliberální ideologie tvrdila, že průmyslová politika je nesmysl, proexportní politika je nesmysl, schopný podnik si pomůže sám a neschopný podnik zanikne a tím uvolní místo na trhu těm schopnějším.
Tato lehce lidojedská představa vzala za své a přijali jsme opačný názor, že je třeba exportní politiky a že je také třeba ekonomická diplomacie. A teď je jenom dobře, abychom u tohoto názoru nezůstali a ptali se, jakými konkrétními činy tuto proexportní politiku realizovat.
Ve Vašem programu mě velice zaujal termín exportní mág, jako tutor, který bude školit ty, kdo jsou méně úspěšní, jak pronikat na zahraniční trhy a jak využívat mezer na těchto trzích. Prošel jsem za první rok svého prezidentství desítky podniků a s několika takovými exportními mágy jsem se potkal. Jeden z nich tady možná sedí, i když ho takhle z dálky nevidím. Je to šéf podniku Veba Broumov, který objevil zajímavou mezeru na trhu. Víte, že na severu se textilky a sklárny ocitly ve velice obtížné situaci, a Veba Broumov změnila teritorium svého exportu a paradoxně se tímto teritoriem stala Afrika, zejména severní Afrika? Touto mezerou na trhu je africký brokát a na Vebu Broumov se valí zakázky afrického brokátu, firma prosperuje, přijímá zaměstnance a zvyšuje zisk.
Samozřejmě, že takových exportních mágů je u nás víc, ale musí to být srdcař, musí rozumět svému oboru a nesmí se bát vyhledávat nová teritoria, vytvářet nový sortiment a teprve potom může mít naději na úspěch.
Jak mu v této věci může pomoci stát? Je pravda, že malé a střední podniky nemají tolik peněz, aby si mohli zřizovat nějaké filiálky v zahraničí, a myslím si, že podniky zahraničního obchodu, které dříve existovaly, plnily určitou užitečnou roli. Třeba, že byly formalizované, byrokratizované atd. Dnes za ně hledáme, zejména pro ty malé a střední podniky, určitou náhradu a můžeme ji najít v několika institucích.
Já sám zastávám poněkud radikální názor, že by bylo zapotřebí vyměnit všechny velvyslance, kteří nemají ekonomické vzdělání, protože velvyslanec tady není od toho, aby psal sáhodlouhé zprávy, jak se hádají jednotlivé frakce v různých vládnoucích stranách, ale je tady od toho, aby právě vyhledával příslušná exportní teritoria a sortiment, komunikoval s místními podniky a to oběma směry, tzn. i směrem pro zahraniční investory zejména v kapitálově vybavených zemích. Dělal to Czech Invest, já pevně doufám, že se jednou vrátí jeho slavná doba, kdy Czech Invest vedl Martin Jahn, protože každá instituce je tak kvalitní, jak kvalitní je její šéf.
Takže tady máme co? Máme tady ty ambasády a máme tady na ambasádách obchodní zastupitelství. Až dosud existovala válka mezi ministerstvem zahraničí a ministerstvem průmyslu a obchodu. Tato válka do jisté míry skončila dohodou mezi tehdejšími ministry Ciencialou a Kohoutem. Byla to v podstatě válka vykolíkování si kompetencí. Doufám, že i nová vláda nebude v této válce pokračovat a bude minimálně dodržovat uzavřenou dohodu, případně ji ještě dále rozšíří, protože si myslím, že obchodní zastupitelství je nejdůležitější součástí ambasády.
Ale to není všechno. Nezapomeňte, že kromě velvyslanců máme i konzuly. A dobrý konzul dokáže udělat víc služeb českému průmyslu než špatný velvyslanec. A že máme honorární konzuly, kterých si vůbec nevážíme, a oni přitom veškerý svůj provoz financují z vlastních prostředků. Krásným příkladem takového honorárního konzula je pan Novák z Atlanty, který pro český export ve Spojených státech udělal víc než deset našich velvyslanců dohromady. Právě proto se mu chystám dát k dvacátému osmému říjnu vyznamenání za zásluhy. Takže využívejme i služeb honorárních konzulů, na které se často zapomíná.
A pak tady máme již zmiňovaný Czech Trade, o kterém zatím téměř nic nevím, i když existuje docela dlouho, což může být buď důsledkem mé totální neznalosti, nebo důsledkem toho, že nic nedělá. Posuďte sami, která varianta je blíže pravdě.
A pak jsou tady konečně dvě instituce, o kterých vím až příliš mnoho. Začnu Českou exportní bankou, která se tady vychvalovala. Já s tím vychvalováním naprosto nesouhlasím. Česká exportní banka poskytla takový objem klasifikovaných, tzn. nesplatitelných úvěrů, a to zejména v posledních dvou letech, že lze pochybovat o schopnostech jejich, ať už současných nebo bývalých manažerů. Víte, ono poskytnout úvěr je velmi snadné. Prověřit si jeho zjistitelnost je velmi obtížné zejména v zemích, které mají složitou byrokracii a kde se třeba zástava pozemkem ukáže jako nesmyslná, protože ten pozemek už dávno patří někomu jinému. Takže myslím si, že bláznivý nápad udělat z České exportní banky druhou špatnou banku, to jest druhou Konsolidační banku, je důvod k pochybnostem o funkčnosti České exportní banky minimálně v jejím dosavadním provedení.
V roce 2002 jsme měli deficit státního rozpočtu 46 miliard korun, ale z toho 36 miliard byly tzv. transformační dluhy, takže rozpočet byl v podstatě vyrovnaný. A to byly dluhy vesměs Konsolidační banky. A ta špatná banka skončila tak, že si dluhy kupovali až za sedm procent v různých balíčcích buď přímo bývalí dlužníci, já bych nechtěl říci úvěroví podvodníci, ale docela se to k tomu blížilo, anebo nastrčené osoby. Za sedm procent nominále. Nekupte to, když je to tak levné. Opakovat tuto zkušenost je podle mého názoru tragická chyba a jsem rád, že nápad udělat novou špatnou banku, když jste s takovými náklady konečně ozdravili bankovní sektor, zapadne, jak se s oblibou říká, na smetišti ekonomických dějin.
Druhou institucí je EGAP, o němž si myslím, že podobně jako je snadné dát úvěr všem, tak je snadné pojistit všechno. A právě proto je to nesprávná cesta. Právě proto opravdová úvěrující banka má informace, které minimalizují podíl klasifikovaných úvěrů. Opravdová pojišťovací společnost má informace, kvůli které nepustí apartmány v Tunisku, abych uvedl Vám asi známý případ, ale těch případů je celá řada, kde se nakonec ukáže, že na tom ztrácíme celých sto procent.
Takže v čem je řešení? Myslím si, že je potřeba zvýšit úlohu obchodních zastupitelství a v optimálním případě dosáhnout toho, aby sami velvyslanci byli ekonomickými experty. Je zapotřebí udělat z Czech Tradu, České exportní banky a z EGAPU normální komerční instituce, tedy přesněji řečeno instituce hospodařící podle komerčních pravidel, kde jsou jejich manažeři odměňováni na základě skutečně dosažených výsledků a nikoli například na základě své politické příslušnosti. Protože tam, kde jde o státní nebo polostátní instituce, je to lákavé sousto pro politické strany, aby tam poslali svoje exponenty, kteří, jak říká Šimek s Grossmanem „na třetí pokus najdou Kamčatku na mapě“, a to je tak všechno, co od nich lze očekávat.
Je potřeba, aby byly odstraněny některé byrokratické překážky, např. při vydávání víz, a abychom si nehráli na pupek světa, který diktuje jiným zemím, jak se mají chovat. A to je poslední poznámka, kterou Vám chci říci.
Nedávno měl do České republiky přijet uzbecký prezident Karimov. Bylo to reciproční pozvání od mého předchůdce, ale já jsem to samozřejmě akceptoval. A ti, kdo tak krásně bojují za lidská práva, prohlásili, že Karimov je v České republice naprosto nepřijatelný, protože ve své zemi lidská práva potlačuje. Organizace Human Rights Watch oznámila, že Karimov má v Uzbekistánu třicet dva politických vězňů a jak to bývá při prezidentských návštěvách, v první fázi je rozhovor na čtyři oči a není nic snadnějšího, než požádat příslušného prezidenta o nějaké humanitární gesto tohoto typu.
Nicméně pražský primátor Hudeček spustil lavinu, že Karimov je v České republice nežádoucí osoba, aniž by mu do toho cokoli bylo, a návštěva, diplomatickým jazykem řečeno, se odložila. Naše investice v Uzbekistánu se poněkud zbrzdily. Pokud jste dobře informovaní, tak se totéž v modrém opakuje v Ázerbájdžánu, kde je velmi výrazně ohrožena naše dodávka do stavby metra v Baku. A těch třicet dva vězňů samozřejmě zůstalo v uzbeckých věznicích, takže není nic snadnějšího, než se prsit na tiskových konferencích a vykládat, jak bojujeme za lidská práva, místo toho, abychom dokázali organicky skloubit skutečnou pomoc, dejme tomu politickým vězňům, s našimi hospodářskými zájmy.
Jinými slovy, nemyslím si, že jedno vylučuje druhé, ale myslím si, že je třeba mít schopnost kombinovat obojí a že ten, kdo tyto schopnosti nemá, se soustřeďuje právě na boj za lidská práva. Protože bojovat za spojení ekonomické spolupráce s lidskými právy je daleko obtížnější.
Děkuji Vám za Vaši pozornost.
Miloš Zeman, prezident České republiky, Kongresové centrum Praha, 18. června 2014
