Vážený pane hejtmane, vážený pane prorektore, dámy a pánové,
Téma jste vybrali Vy - Globalizace a regionalizace. Nejsem si jist, do jaké míry tento výběr tématu byl kolektivní a dílem individuálním, nicméně musím říci něco, co jsem ještě na žádném svém vystoupení na univerzitní půdě neřekl, a sice že k tomuto tématu vystupuji s jistou pokorou, neboť mi není vlastní.
To znamená, že mám samozřejmě velmi rád a velmi stručně řeknu svůj názor, ale nebudu ho vydávat za zjevnou pravdu, i když někteří politici mají pocit, že ať se jim předestře jakékoli téma, tak oni jsou těmi pravými soudci, kteří rozhodují mezi různými školami a názory, ale budu ho vydávat pouze za jednu subjektivní hypotézu, o které snad stojí za to diskutovat, ale kterou bychom zcela určitě neměli brát jako jakési novodobé Písmo svaté.
Především si myslím, že tvrzení, že globalizace je nový jev, není pravdivé. Globalizace není stav. Globalizace je proces a můžeme spolu diskutovat, kdy tento proces začal. Někdo řekne, že začal roku 1492 objevením Nového světa, ale někdo začátek globalizace posune do starověku, kdy Alexandr Makedonský dorazil až k Indu a kdy došlo k prolínání kultur včetně toho, že to nakonec byl právě Alexandr Makedonský, který podlehl té kultuře, kterou původně hodlal dobýt.
Někdo řekne, že globalizace vzniká až existencí nadnárodních společností, ale i v takovém případě platí, že nadnárodními společnostmi svého druhu byli italští nebo augsburští bankéři, kteří měli také pobočky po celém tehdy známém světě. To co je nové, je podle mého názoru pouze dramatické urychlení tohoto procesu. A například i zvýšená frekvence výskytu a vlivu těchto nadnárodních společností.
Když jsem si připravoval podklady na návštěvu Zlínského kraje, tak například společnost Barum v Otrokovicích je z třiceti procent vlastněna Němci ze sedmdesáti procent Francouzi. Je to nepochybně nadnárodní společnost. A vedle toho vidíme, a tím se dostávám k druhému protipólu tedy k regionalizaci, vznik něčeho, proti čemu ostře protestují zastánci teorie národních států. Zatím co de Gaulle mluvil o Evropě vlastí a to nebylo nic jiného než Evropa národních států, pak již desítky let prakticky už v souvislosti se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli se mluví i o Evropě regionů a někdy se těmto regionům a regionalizaci dávají politické konotace, vyslovuje se podezření o tom, že regiony mají rozbít národní státy a já bych Vám chtěl nabídnout trochu jinou definici regionu a regionalizace.
Region, jako ostrov pozitivní deviace, který je schopen absorbovat a kumulovat přebytečný zahraniční kapitál, jenž je investován bez ohledu na hranice národních států právě v té oblasti, která má nejnovější předpoklady pro absorpci tohoto kapitálu, tedy absorpci zahraničních investic. Takovým regionem může být v rozdělené Belgii, daleko spíše Holandsko, opravuji Valonsko než Vlámsko. Stejně tak v rozděleném Španělsku to může být ten region, který přináší komparativní výhody pro zahraniční investice ať už v podobě kvalifikované pracovní síly anebo v podobě komparativizují výhody či nevýhody tj. levné pracovní síly. Rád bych zde citoval Tonyho Blaira: „Nepotřebujeme levnou pracovní sílu, potřebujeme kvalifikovanou a dobře placenou pracovní sílu." A k těmto komparativním výhodám samozřejmě přistupuje i rozumná infrastruktura a v neposlední řadě rozumný vzdělávací systém.
Chtěl bych dodat, že podle mého názoru tyto ostrovy pozitivní deviace, vedou k určité disparitě mezi regiony. A snaha tuto disparitu zahlazovat mě připadá pošetilá. Byl jsem samozřejmě premiér vlády České republiky zastánce pomoci takovým regionům, jako je Ústecko nebo Ostravsko, ale stalo se, že když jste tam přivedli zahraničního investora za cenu velkých investičních pobídek, daňových prázdnin apod., tak jsme najednou zjistili, že ti noví zaměstnavatelé nemohou sehnat kvalifikovanou pracovní sílu. Jinými slovy nesnažme se jakýmsi hoblíkem vyrovnávat meziregionální rozdíly. Snažme se spíše vytvořit konkurenční prostředí, v našem případě prostředí mezi Moravou a Čechami mezi Zlínskem a Olomouckem. Je otázka optimální velikosti regionu. Vy, kteří tuto tématiku studujete a víte o ní více než já, víte, že bohužel politický tlak nás přinutil k vytvoření 14 regionů, zatímco původní návrh počítal s 8 a jakmile jsme se dostali do kontaktu s EU tak vznikli tzv. NUTS2, kde se museli jednotlivé regiony slučovat, aby dosáhli požadované kritické hranice své velikosti.
Takže shrnuji. Globalizace není nic nového. Ti kdo jsou jí udiveni, jsou ve skutečnosti udiveni její pokračující intenzitou. Xenofobie vzniká z pocitu vlastní malosti. Ten, kdo je přesvědčen o své dokonalosti, jako například já, se nemusejí v žádném případě obávat vnější konkurence. A ona neochota migrovat pouhých třicet až padesát kilometrů z města do města a člověk radši bere podporu v nezaměstnanosti, než aby se přestěhoval tam, kde je poptávka po práci daleko vyšší, tento člověk bude reagovat xenofobií, rasizmem a především závistí vůči úspěšným.
Globalizace je výzva a pouze ti kdo se bojí odpovědnosti za vlastní osud, ji považují za hrozbu. Globalizace je příležitost. Regionalizace je pak konkurenční prostředí mezi těmi kdo umí a kdo neumí a v tomto smyslu je pro neuměteli výzva, aby se naučili umět a proto mi dovolte, abych své stručné úvodní slovo k tématu, které nemusí být zdaleka jediným tématem naší dnešní diskuze, zakončil jedním málo známým citátem Tomáše Bati: „Neříkej, že to nejde, řekni, že to neumíš."
Děkuji Vám za Vaši pozornost.
Miloš Zeman, prezident České republiky, Zlín, 22. září 2014
