Dobrý den, vážený pane ministře, vážené paní velvyslankyně, vážení páni velvyslanci,
jsem rád, že se opět po roce setkáváme a jsem ještě raději, že mohu být nositelem dobrých zpráv. Jak víte, ještě před rokem existovaly tři zahraniční politiky České republiky. Ať už to byla politika Hradu, politika vlády nebo politika ministerstva zahraničí. Je nesporné, že tato trojkolejnost vyvolávala pochybnosti o naší zahraniční politice i o České republice obecně. Dobrá zpráva spočívá v tom, že se postupně tuto trojkolejnost podařilo odstranit, a to zejména ve dvou základních oblastech.
První oblastí je náš vztah ne k Evropské unii, protože jsme jejím členem, ale naše postavení uvnitř Evropské unie. Víte velmi dobře, že jsme byli považováni za potížisty a byli jsme za ně považováni bohužel právem. A díky tomu se nebral ohled ani na oprávněné národní zájmy České republiky. Právě tím, že jsme se přihlásili k integračnímu jádru Evropské unie, se postupně pozice České republiky zlepšovala a já bych rád řekl, že to vůbec neznamená, že bychom měli mechanicky přikyvovat na všechno, co nám Evropská unie doporučí nebo dokonce nařídí a že bychom měli mít schopnost jasně si definovat náš národní zájem. Uvedu alespoň dva konkrétní příklady.
Jak dobře víte, Evropská unie se snaží dosáhnout dvaceti sedmi procentního podílu obnovitelných zdrojů, což vzhledem ke struktuře našeho energetického mixu je pro Českou republiku naprosto nereálné. A vláda již s tímto návrhem vyjádřila nesouhlas. Nicméně když mně pan Van Rompuy říkal, že je to věc národních parlamentů a národních vlád a i když znám vlády, které odmítají tak vysoké procento obnovitelných zdrojů, rád bych z pouhého statistického hlediska věděl, jak se může oněch dvaceti sedmi procent obnovitelných zdrojů dosáhnout. To by i Energiewende v Německu musela vést ke sto procentům obnovitelných zdrojů a ani tam by to nestačilo. To je tedy první případ, kdy jasně artikulovaný národní zájem České republiky spojený s určitým nepatetickým evropanstvím, může vést k zesílení naší vyjednávací pozice.
Druhý a poslední takový případ, chtěl bych ocenit úspěch české diplomacie, kde se podařilo ze sankcí vyjmout některé položky, a to právě ty, které byly v našem ekonomickém zájmu. To je tedy první příklad dosti razantního obratu a věřím, že nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který je přesvědčený eurofederalista, bude české vládě i mně dobrým partnerem.
Druhý příklad je nastoupení realistické a pragmatické politiky vůči Čínské lidové republice. Skončila naštěstí doba, kdy jsme moralizovali, poučovali jiné země, jak se mají chovat a přitom jsme často sami nedokázali zamést před vlastní prahem. Vítám tuto pozitivní změnu a pouze bych si přál, aby se týkala dalších zemí, zejména zemí, kde máme již dnes výrazné obchodní zájmy. Mám tím konkrétně na mysli např. země střední Asie.
Měli bychom být tolerantnější k zemím, které nevyvážejí svoji ideologii na bodácích, měli bychom respektovat jejich kulturní odlišnosti a měli bychom si uvědomit, že v těchto zemích máme velmi výraznou konkurenci, a to právě z členských zemí Evropské unie. Jeden příklad za mnohé. V Ázerbájdžánu v Baku se ucházíme o stavbu metra. Nyní byl v Baku Francois Hollande a samozřejmě loboval za svoji firmu, konkrétně za Alston. A pokud bychom pokračovali v tradici nejmenovaného bývalého ministra zahraničí a jeho tiskových konferencí, pak bychom o tuto zakázku ve prospěch Francie přišli.
To by byl výčet pozitivních zpráv. Mimochodem pokud jde o sledování této politiky, a to i při jmenování velvyslanců, chtěl bych Vás informovat, že v sobotu v Lánech proběhla moje schůzka s ministry „obraničí“ - obrany a zahraničí - mimochodem „obraničí“ je zajímavý novotvar a koneckonců může to představovat i dialektickou syntézu obou resortů, ale v každém případě jsem rád, že při přípravě na summit NATO ve Walesu, nikoli ve skotském Walesu, jak napsal jeden nejmenovaný poslanec, jsme dosáhli zásadní shody a sjednocení přístupu.
Teď bych přešel od těch řekněme radostných zpráv ke zprávám méně radostným. Jak dobře víte, eskaloval konflikt na Ukrajině a tento konflikt má dvě rizika. Riziko aktuální a riziko potenciální. Aktuálním rizikem je občanská válka na Ukrajině, která již není pouhou hrozbou, ale realitou. Potenciálním rizikem je riziko ruské invaze na východní Ukrajinu, o jehož pravděpodobnosti můžeme diskutovat, ale je zcela určitě žádoucí, aby zejména na úrovni Severoatlantické aliance byly podniknuty preventivní akce, právě proto, aby k této invazi nedošlo.
Na druhé straně jsem mnohokrát veřejně vyjádřil svoje pochybnosti o účinnosti ekonomických sankcí, které jsou podle mého názoru kontraproduktivní. Jak dobře víte, popularita prezidenta Putina dosáhla závratné výše devadesáti procent a to právě proto, že si vytváří jakýsi mýtus obležené pevnosti, kde Rusko vystupuje jako nevinná oběť a občané tomu alespoň zatím věří. Koneckonců hlasy proti těmto sankcím se ozvaly i z jiných zemí, ať je to Slovensko, Maďarsko. Ale při setkání s dalšími prezidenty jsem se setkal s obdobně, dejme tomu, váhavým, ne-li odmítavým postojem. Jsem rád, že sankce jsou limitovány patnáctým červencem příštího roku, jsem rád, že kancléřka Merkelová před několika dny vyjádřila názor, že ukrajinský konflikt nemá vojenské, ale pouze politické řešení. Myslím si, že ke stabilizaci na Ukrajině mohou přispět i říjnové volby. Prezident Porošenko projevil snahu konflikt urovnat mírovým způsobem, ale nelze zakrývat, že je pod určitým tlakem extrémistických sil, tedy pod tlakem Majdanu, který zdaleka není jenom shlukem demokratických demonstrantů, ale je i rejdištěm banderovských sil, což mimo jiné dokazuje velký Banderův portrét právě na Majdanu. A o Banderovcích si nemusíme nic povídat.
Chci věřit, že tento konflikt má ne krátkodobý, to bych byl možná příliš velký optimista, ale minimálně střednědobý rozměr. Aniž bych přitom podceňoval jeho vážnost a domnívám se, že NATO by mělo, stejně tak jako Evropská unie, volit vyváženou strategii a uvědomovat si, že jsou zde dvě, nikoli jedno nebezpečí.
To první jsem již zmínil a to druhé spočívá v tom, čemu se teď říká někdy Islámský stát a někdy chalífát. Možná, že jste viděli mapu tohoto chalífátu, kde do roku 2020 má obsahovat celý Iberský poloostrov, celý Balkán až k našim hranicím, celou střední Asii a půlku Afriky. Samozřejmě, že mi řeknete, že je to dílo blázna a že se to nikdy nemůže uskutečnit. Dobrá, nemusí se to uskutečnit v těchto rozměrech, ale pokud jste četli Hitlerův Mein Kampf, také byste to označili jako dílo blázna a přesto došlo k jeho částečné, ale značné realizaci. Proto se domnívám, že NATO by se mělo poučit ze zkušeností jak z Iráku, tak z Afghánistánu. Uvědomit si, že proti nám je poměrně silný a ideologicky zaťatý nepřítel, který postupně vytváří tzv. failed states, tedy zhroucené země. A zatímco před několika lety bylo zhroucenou zemí Somálsko, tak dnes je to Libye, Sýrie, Irák, Mali, Středoafrická republika a pochopitelně i Afghánistán a bohužel musím říci, že bude-li pokračovat občanská válka na Ukrajině, tak v dohledné době se tímto zborceným státem stane i Ukrajina. Mimo jiné, protože si likviduje těmito vojenskými operacemi svoji nejdůležitější průmyslovou bázi.
Jsem si vědom toho, že miliardy, vložené např. do irácké operace, nevedly k implementaci demokratických západních hodnot a totéž lze říci o Afghánistánu. Neopakoval se zázrak, který se podařil MacArthurovi po kapitulaci Japonska a poučení, které z toho vyplývá, by mělo být to, že bychom měli bojovat nikoli nasazením pozemních vojsk, ale aktivními selektivními operacemi proti teroristickým základnám, ať už jsou umístěny na jakémkoli území, a samozřejmě i s využitím nové moderní vojenské technologie jako jsou například drony neboli bezpilotní letouny. Jsme tím zavázány památce zabitých vojáků, protože jejich oběť by neměla být vynaložena nadarmo. Ale na druhé straně, čas kdy jsme doufali, že v zemích s odlišnou kulturou zavedeme demokratický pluralistický systém, je nenávratně pryč.
To samozřejmě neznamená, jak mi je někdy přisuzováno, že bychom měli přerušit nebo omezit styky se všemi arabskými zeměmi. Chtěl bych Vás informovat, že v dohledné době přijede na návštěvu České republiky na moje pozvání marocký král, pozvání má i egyptský prezident Sísí poté, co potlačil muslimské bratrstvo, a pozvání má i prezident Kurdistánu.
Na druhé straně zhroucené země jsou živnou půdou pro vytváření nových a nových teroristických buněk, ať už jim přisuzujeme příslušnost k Al-Kajdě nebo jakékoli jiné teroristické organizaci. To se týká i situace na Středním východě. Víte dobře, že i Hamás je vyhlášen Evropskou unií jako teroristická organizace. Víte dobře, že právě vytvoření koaliční vlády mezi Hamásem a Fatahem vedlo k zbrzdění mírového procesu na Středním východě a víte taky dobře, že jsem pozval nově zvoleného izraelského prezidenta na návštěvu do Prahy, protože se domnívám, že by naše politika neměla být jako kolotoč a že by měla udržovat jasnou proizraelskou linii. Mimochodem nemám nic proti humanitární pomoci Palestině. Přál bych si pouze, aby tato humanitární pomoc nekončila v rukou Hamásu, aby cement byl věnován na výstavku nových budov a nikoli na výstavku nových tunelů a aby i agentury OSN v Gaze se poněkud pečlivěji staraly o to, zda v jejich sídlech nejsou umístěny útočné zbraně.
Takže stojíme dvěma rizikům tváří v tvář. Jedno riziko je blízko našich hranic, druhé je vzdálenější, ale opakuji stále znovu a znovu, že teroristické buňky mohou velmi snadno prosáknout na evropské území, včetně České republiky.
To je tedy velmi stručný popis dvou úspěchů, za které můžeme, a dvou neúspěchů za které sice nemůžeme, ale kterým reálně musíme čelit - ukrajinské krizi a, ať už tomu budeme říkat jakkoli, nárůstu mezinárodního terorismu a překvapivých úspěchů, např. v Iráku, ale i jinde. Mimochodem pokládám za naprosto absurdní, abychom podporovali Al-Kajdu v Sýrii, když proti ní bojujeme v Afghánistánu. I zde by naše politika měla být poněkud konzistentnější.
Závěrem mi dovolte, abych konstatoval, že i před tím zhruba rokem zamrzlý proces jmenování nových velvyslanců se v celku úspěšně rozběhl. Nad každým velvyslancem je vedená věcná a argumentovaná diskuze, kde dochází k naprosto přirozenému konfliktu dvou kritérií. Kritérií ekonomické erudice a řekněme diplomatické erudice a samozřejmě optimální řešení je, když nový velvyslanec má erudici v obou oblastech. Teď jsme vyzkoušeli zajímavou novinku. U jednoho kandidáta na velvyslance jsme ho požádali, aby zpracoval stručnou koncepci vztahů s dotyčnou zemí, což učinil a zpracoval ji dobře. Já nechci přehánět a nechci tvrdit, že velvyslance posíláme do zemí, které si nejdříve musí zjistit prstem na mapě, ale samozřejmě jsou nebo alespoň byli velvyslanci, jejichž vědomosti o destinacích, kam byli určeni, byly jemně řečeno velmi, velmi omezené.
Nechal jsem se přesvědčit, že je zbytečné slučovat CzechInvest a CzechTrade, protože mají odlišné poslání. Naopak stále nejsem přesvědčen o nutnosti duplicity v oblasti CzechTourismu a českých center, protože tam vidím značnou podobnost a možnost sloučení. Ale v každém případě to, co je důležité, je, aby tyto instituce velmi úzce spolupracovaly s našimi ambasádami a aby naši velvyslanci a samozřejmě i personál ambasád byli schopni podporovat export českých výrobků a naopak v zemích s přebytečnou likviditou dosáhnout přitáhnutí zahraničních investorů. Jsem velmi rád, že v poslední době se to začíná velmi dobře dařit u Jižní Koreje, ale jsem přesvědčen, že takových zemí je více a někdy právě naše určitá pasivita vede k tomu, že zahraniční investoři jdou do jiných zemí. A koneckonců když jsem uvedl příklad Ázerbájdžánu, mohl bych mluvit i o příkladech dalších zemí, ale pevně věřím, že se podaří, aby ekonomická diplomacie, která je v programovém prohlášení vlády, sestoupila z úst do rukou, to znamená, stala se aktivním nástrojem naší hospodářské politiky.
Závěrem mi dovolte, abych Vám popřál ve Vaší jistě nelehké práci daleko od domova hodně úspěchů, hodně štěstí a hodně životní pohody.
Děkuji Vám za Vaši pozornost.
Miloš Zeman, prezident České republiky, Pražský hrad, 26. srpna 2014
