Vážený pane prezidente Klausi, vážený pane předsedo vlády, vážený pane předsedo ústavního soudu, vážení ústavní činitelé, excelence, dámy a pánové,
scházíme se při příležitosti zahájení první světové války, která ve své době byla nazvána Velkou válkou, protože nikdo neočekával, že její hrůzy se budou v ještě větším rozsahu za dvacet let opakovat. Přál bych si, aby toto naše setkání bylo slavnostní smíření. Protože dějiny za oněch sto let odvanuly hněv a nenávist, pocit křivdy a utrpení, který byl ve válečných i těsně poválečných generacích.
Naše země je pokryta stovkami pomníčků, do nichž jsou vytesána jména padlých, bez ohledu na to, na které straně zemřeli. Myslím si, že je na historicích, aby analyzovali příčiny první světové války, ale je na nás, abychom si uvědomili její důsledky. Důsledky, s nimiž nikdo z těch, kdo nepřipravovali nebo připravovali Velkou válku, nikdy nepočítal.
Těmito hlavními důsledky byl vznik tří diktatur. Komunistické diktatury v Rusku, krátce poté fašistické diktatury v Itálii, protože Itálie byť byla formálně na vítězné straně, nebyla spokojena se svými územními zisky, a poté ve třicátých letech nacistické diktatury v Německu.
Důsledkem Velké války bylo také pacifistické hnutí, které pod heslem „Již nikdy válku“ sice získávalo na obrovské popularitě, ale ve svých důsledcích nejen, že nebylo schopno válce zabránit, ale některými svými činy, zejména politikou tzv. usmiřování, naopak přípravě vzniku války napomáhalo.
Chyběla tehdy jasná institucionální základna, která by válce zabránila a tuto základnu nemohly nahradit ani dohody, ani například Briand-Kelloggův pakt. Tehdejší Spojené národy byly nesmírně slabou institucí, částečně i díky americkému izolacionismu, který zabránil účasti Spojených států v této organizaci. A tak lidstvo muselo projít ještě jedním daleko větším utrpením. Utrpením, pro které bylo specifické i to, že v míře daleko větší než první světová válka postihovalo právě civilní obyvatelstvo. A teprve po skončení této druhé války se v Evropě i ve světě začaly vytvářet struktury, které pomohly další válce zabránit.
Chtěl bych vzpomenout zejména dvou mužů, kteří stáli v čele dlouhodobě znepřátelených států Francie a Německa. Mužů, kteří si dokázali podat ruce a dokázali minulost nikoli zapomenout, ale překonat. Právě kolem francouzsko-německé osy se začala postupně vytvářet integrující se Evropa. A právě Evropská unie je jednou z příčin, proč nikoli na našem kontinentu, ale v jejím území války nevypukají.
Jsem si vědom toho, že v našem okolí existují válečná ohniska, která se mohou buď přemístit až k nám, nebo mohou významně ovlivnit náš mírový život. Ať už je to Ukrajina, ať už je to Irák, Afghánistán, Mali a mnohé další země. A jsem hrdý na to, že v Afghánistánu i jinde naši vojáci, novodobá generace našich veteránů, splácejí dluh, který jsme získali vznikem vlastní svobody, a bojují za svobodu druhých.
Jsem si také vědom toho, že mír není něčím, co by nám bylo dáno na věky. Že i za mír a svobodu se musí trvale bojovat a že tento boj má dvě formy. Formu takzvané „měkké“, tedy ekonomické a diplomatické síly, a formu síly tvrdé, vojenské. To, že je Česká republika členem obou uskupení, tedy jak Evropské unie, tak Severoatlantické aliance, nám dává garanci bezpečnosti. Ale žádná bezpečnost není zadarmo a je povinností České republiky, aby v obou těchto strukturách ke společné kolektivní společnosti trvale přispívala.
Dámy a pánové, při příležitosti dnešního dne bychom měli odložit hněv a nenávist a jediný pocit, který bychom dnes měli mít, by měla být lítost a soucit.
Pokoj všem padlým a mír na zemi všem lidem dobré vůle.
Miloš Zeman, prezident České republiky, Národní památník Vítkov, Praha, 24. června 2014
