Já se cítím povinen odpovědět panu předsedovi Kováčikovi, protože patřím k těm, kteří jsou starší než těch třicet, čtyřicet, bohužel už i padesát let. Ano, pracovali jsme v té době. Ano, báli jsme se a mlčeli jsme. Za své nestatečné mlčení se dodnes stydím, ale báli jsme se těch represivních složek, které dokázaly zničit člověku život. To byl prostě rozdíl, jestli někdo pracoval, nebo jestli se aktivně účastnil v těch represivních složkách. V Německu po válce byl také rozdíl, jestli někdo chodil do práce a bál se promluvit, nebo jestli byl někdo aktivní esesák. Je prostě rozdíl mezi těmi, kdo se báli a je rozdíl mezi těmi, kteří ten strach vzbuzovali. A to bohužel byl pan kolega Ondráček v instituci, která byla od toho, aby mlátila lidi a byl to i předseda vlády České republiky, který byl komunistický udavač Státní bezpečnosti. Mezi těmito typy lidí a těmi, kdo nestatečně mlčeli, je poměrně výrazný rozdíl.
Panu kolegovi Bláhovi si dovolím říct známou poučku, že kdo nemá odvahu se s vlastní minulostí vyrovnat, ten si ji pravděpodobně prožije podruhé, někteří z vás na tom velmi intenzívně pracují, kolegové.