Městské nájemní bydlení: od odmítání k opatrnému zájmu

Tradice městských nájemních bytů je rozšířená především v německy mluvících zemích, kde této formy bydlení využívá mnohde i 40 a více procent obyvatel. Naopak v České republice je takové bydlení – z historických důvodů, které jsem zmiňoval v předchozím dílu – vnímáno jako méněcenné, a to především mezi příslušníky starších generací. 

Zatímco dříve narození většinou bydlí ve vlastním, mezi mladšími ročníky stoupá procento těch, kteří kvůli rostoucím cenám na koupi bytu nikdy nedosáhnou a neúnosné finanční zatížení pro ně mnohdy představuje i komerční nájem. Jedná se shodou okolností o generaci, která již nezažila éru socialismu a která díky častějším a mnohdy i delším pobytům v zahraničí zjišťuje, že obecní bydlení nemusí být určeno pouze malému procentu osob v tísni, ba ani nemusí být nekvalitní a ošklivé. Příkladem budiž kodaňská Dortheavej Residence, designově zajímavě řešený bytový dům z betonu, dřeva a skla.

Názorovým obratem v otázce městského bytového fondu prošly také municipality. Možnosti a výhody, které rozsáhlý obecní bytový fond přináší, si však uvědomily víceméně až poté, co o něj přišly v důsledku neuvážených privatizací. Slova o potřebě výstavby městských bytů čím dál častěji zaznívají i od soukromých developerů. 

{profiles title="Profily na ParlamentniListy.cz:" ids="78095" /}

Na scénu vstupuje nový hráč

Cestou navyšování počtu městských bytů se chce vydat také Pražská developerská společnost, která nedávno vznikla z pracovní skupiny patřící pod Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy. 

Městský developer, při jehož zakládání se metropole inspirovala Hamburkem a Mnichovem, by se ve své počáteční fázi měl soustředit především na vytipovávání městských pozemků vhodných k bytové výstavbě a přípravě konkrétních projektů s cílem nabídnout cenově dostupné bydlení učitelům, hasičům, policistům a dalším profesím nezbytným pro chod města. 

Očekává se, že se zapojením městského developera do příprav se celý proces výstavby městských bytů, která poslední desetiletí skomírala, významně urychlí. (Pro zajímavost, v letech 2001–2015 se v metropoli dokončilo průměrně pouhých 241 obecních bytů ročně.) Zda nová instituce svým záměrům dostojí a její vznik bude pro město skutečně přínosem, ukáže teprve čas.

Překonat překážky

Co se týká plánovaného rozvoje městského bytového fondu, je Praha v poněkud nevýhodné situaci. Na rozdíl od Vídně, která městské nájemní byty staví už bezmála stovku let, byla v Praze a České republice obecně tato tradice, stejně jako tradice družstevní či spolkové výstavby, narušována dějinnými zvraty. Oproti Amsterodamu město nedisponuje ani rozsáhlými pozemky – zatímco nizozemská metropole vlastní 80 procent pozemků nacházejících se ve městě, Praha jich má ve svém vlastnictví zhruba 30 procent a velkou část z nich tvoří dopravní infrastruktura a parky. 

Především ale Praze chybí zkušenosti, jak výstavbu realizovat. Vzhledem k omezenému rozpočtu pro intenzivní rozvoj městského bytového fondu se podobně jako v zahraničí nabízí spolupráce se soukromými developery a neziskovými subjekty, přičemž Praha by, jak ostatně plánuje městský developer, zajistila svou procesně-administrativní část a poskytla vhodné pozemky.

Kritickým okamžikem tohoto modelu spolupráce bude vyjednání podmínek výstavby tak, aby si město i realizátoři stavebních projektů vyšli vstříc a považovali spolupráci za smysluplnou. A především aby výsledek splnil svůj účel: poskytnout kvalitní a zároveň finančně dostupné bydlení lidem ze strategických profesí, neúplným rodinám, seniorům a dalším, kteří si přes řádné příjmy nemohou dovolit za bydlení platit přemrštěné částky. A později snad i mladým rodinám a širším vrstvám společnosti, stejně jako tomu je v moderních západních metropolích.

K dosažení tohoto cíle nás však čeká dlouhá cesta.