Příkladem výše uvedeného pohybu je na jedné straně znárodnění nejmenšího živnostníka, násilná kolektivizace a na druhé straně násilná privatizace za cenu kompletního rozkradení státu. V obou případech stála za těmito procesy bezbřehá ideologie v rozporu s ekonomickými zájmy obyvatel České republiky. 

Každá takováto imaginární pružina má ale svou mez, kdy prostě praskne. Nůžky mezi bohatými a chudými se rozvírají více a více narážejíc na ochotu politiků se tímto problémem zabývat. 

V budoucnu pravděpodobně zavládne v České republice tentýž stav jako v Argentině a Řecku. Ono koneckonců jedinou možností, jak se vymanit ze státního dluhu, je některá z častokrát osvědčených forem, "vyběhnutí" s věřiteli a uvržení vlastní populace do bídy, čehož jsme byli několikrát svědky. 

V první řadě se jedná o penzisty, kteří pomalu celý svůj produktivní život prožili v jiném systému, za odlišných podmínek, a nyní, ne svoji vinou, negativně doplácejí na změnu poměrů. Zvlášť oni se totiž v minulé době zasloužili o vyrovnaný státní rozpočet. Zaslouženou "odměnou" je pro ně věčné krácení jejich příjmů, neboť vláda není způsobilá vést hospodářství efektivně, jako spořit na vhodných místech a v neposlední řadě zabezpečit nárůst produktivity.

Dokud vládnoucí garnitury tuto realitu nepochopí, tak naše země bude mít ustavičně sociální problémy. Jak pravil klasik: "Použijeme-li k dobrému cíli špatných prostředků, přestává být cíl dobrý."