Ve Švédsku si nemá možnost vzít dovolenou, z finančních důvodů, pouze 10 % populace, v Dánsku to je 14 %, v Nizozemí cifra dosahuje 17 % a v Německu činí 22%.
Výše uvedená čísla jsou relativně nízká v komparaci s jižní a východní Evropou, kam se řadíme i my jako Česká republika. V Rumunsku toto číslo dosahuje až 75 %, v Bulharsku 74%, v Polsku 62 %, v Portugalsku 56 %, v Řecku 53 % a v Itálii 51 %. O naší zemi si každý čtenář udělá obrázek určitě sám, podle toho, kolikrát byl za rok na zahraniční dovolené.
V chudobě, dle definice, se nacházejí lidé, jejichž výdělek nepřesáhne polovinu průměrné mzdy v zemi. Česká republika se podle statistik může „natřásat“ tím, že pouze 9,6 % populace je ohroženo chudobou. Celkový průměr v evropské osmadvacítce dělá zhruba 11 %. On je oříšek v tom, jak si hranici chudoby každá země stanoví, poněvadž jinak bychom se mohli skutečně radovat, jak jsme bohatí.
Kupříkladu v roce 2011, německý zaměstnanec riskoval propad do bídy, když vydělával měsíčně méně než 1000 euro (což je v přepočtu suma dosahující téměř 30 tis, po nesmyslném znehodnocení koruny), tedy asi trojnásobek naší současné minimální mzdy.
Nedávné symbolické navýšení minimální mzdy je pouze malou náplastí pro pracující občany. V některých zemích totiž nedosahuje naše průměrná mzda, na niž většina lidí ostatně nedosáhne, ani minimální mzdy okolních států, což je tristní fakt.
Ing. Pavel Janeček, kandidát do Zastupitelstva města Náchoda
