Před pár dny jsem nechtíc vyslechl rozhovor dvou mladých maminek: „Víš, kolik stojí pro Pavlíka boty na zimu?“ Druhá: „Ani se neptej, máš jen Pavla, ale já musím koupit pro dvě děti.“ Mimoděk jsem si uvědomil, že dětská obuv se u nás vyráběla velmi kvalitní, jenže přišla privatizace a posléze krach. Dnes mámy kupují dětem boty na tržištích, což je risk, a může dítěti nohu zničit, v internetových obchodech nabídka většinou zahraniční produkce je sice rozmanitá, ale i drahá. Abychom od těch bot neutíkali. Bývalo u nás i několik obuvnických učilišť. Dnes je tomu bohužel jinak. Obuvníka, aby člověk lupou pohledal, a tak nezbývá, než doufat, že doba podivných privatizací je za námi a lidé opět objeví kouzlo poctivého řemesla, třeba zrovna toho ševcovského. Někdy v tom vzpomínání je nejen nostalgie, ale i kus tvrdé pravdy, že ne vše se povedlo. Generace našich dětí a vnoučat žije dneškem, ale je dobré vědět, jak si někteří upravili svobodu a demokracii k obrazu svému nebo těch, kteří nám tu nově vládli. Modrý pták rozepjal svá křídla a vyvolení mohli vše. Výsledkem jsou pozůstatky této moci, které řešíme dodnes.