Kvóty, výživné a odpovědnost
Na Štědrý den vyšel na serveru Parlamentní listy rozhovor s politoložkou J. Smiggels Kavkovou mj. o zavedení kvót pro ženy a psotoji ANO k tomuto problému. Ráda bych se k tomu vyjádřila.
O kvótách se mluvilo už v době, kdy jsem kandidovala do Poslanecké sněmovny. Od začátku říkám, že kvóty nejsou spásonosné a neřeší podstatu věci. Už v jednom z minulých článků, které jsem prezentovala v tomto internetovém periodiku, jsem psala, že jsem zastánkyní toho, aby se ženy v politice objevovaly čím dál více. Ale nejsem zastánkyní toho, aby se tak dělo „násilím“, tj. předpisy, nařizováním a pouhým matematickým výpočtem. Ženy by měly mít vlastní osobní zájem na tom, aby nenechaly vést politické opratě pouze mužům. A v jiných profesích je to podobné. Zavedení kvót mi připomíná dobu před rokem 1989, kdy nevadilo, že dotyčný má např. pouze základní školu, ale díky tomu, že měl ten správný „dělnický původ“, tedy tu správnou kvótu, dostal se na pozice, na kterých neměl co dělat. Je nutné, aby se ženy profilovaly na významnějších vedoucích místech, ale nikoliv proto, že jsou ženami, ale, stejně jako jejich mužští kolegové, na základě své odbornosti, zkušeností, dovednosti a znalostí. Pak by nemělo rozhodovat pohlaví. To, co pro ženy musíme udělat, aby se o taková místa mohly ucházet je, vytvořit jim k tomu prostředí a podmínky, např. flexibilní pracovní dobu, dětské skupiny ve firmách, možnost vzdělávání, reálnou možnost dalšího uplatnění. Jednoduše umožnit sladit pracovní a rodinný život. A konečně i změnit stále zavedené myšlení, že „za rodinu je odpovědná hlavně žena“. Nikoliv. Za rodinu jsou odpovědní všichni její členové. Tomu všemu se velmi intenzívně věnuji celý rok a je smutné, že jsem se dočetla ve zmíněném rozhovoru, že ANO je jednou ze stran, které blokují podporu fungování žen na politických i jiných místech v rámci koalice. A jen ČSSD je prý ta jediná koaliční strana, která vše prosazuje. Ale ono je něco jiného říkat a něco jiného konat. Asi má ČSSD problém s obsazením žen bez zavedení kvót, kdežto my, ANO, ne.
Sama jsem si před nějakým časem udělala svoji „soukromou“ anketu na svém profilu ohledně postojů našich obyvatel k problematice zavedení kvót. Z výsledků, které s můžete prohlédnout na mém profilu PL je evidentní, že direktivní zavedení kvót si nepřejí ani občané této země. Uvítali by, jako ostatně i mnozí rozumní lidé, aby se dal prostor odbornosti a osobní vlastní vůli. Jako předsedkyně Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny hodlám aktivně sledovat dodržování Strategie pro rovnost žen a mužů na příštích pět let a na dané problémy i upozorňovat. Nyní se dotváří Akční plán k této strategii, ale musím konstatovat, že i tento Akční plán není pro mě moc akční. Spíše řeči, řeči, analýzy, semináře. Ale málo návrhů konkrétních kroků. Uvidíme. Připomínky z mojí strany jsou známy a jsou zaznamenány. A navíc, jestliže tyto požadavky dlouhodobě (třeba několik let) neplní ani jednotlivá ministerstva, jak vyplývá ze zprávy zaslané komisi na moji žádost, jak pak můžeme chtít po jiných institucích dodržování těchto požadavků, potažmo do budoucna kvót.
Dalším problematikou, o které se paní Smiggels Kavková zmiňuje je oblast, která skutečně zajímá asi mnoho rodin, hlavně žen - a to je neplacení výživného na děti. MPSV navrhuje přijmout novelu o tzv. zálohovaném výživném, tj. že by stát uhradil tyto dlužné částky a následně je sám vymáhal po těch, kteří je nezaplatily. Ani s tím nemohu souhlasit. Nikoliv proto, že bych nechtěla pomoci ženám č mužům a už vůbec ne dětem, které přicházejí o právoplatné finanční nároky, ale proto, že ti, kteří už nyní zanedbávají svoji vyživovací povinnost, přijdou o poslední zbytky odpovědnosti, protože než se „stát“ domůže, tak to bude trvat měsíce, léta, event. nikdy a to je začarovaný bludný kruh. Něco jako s poplatky za záchytky pro opilce. Také nevymožitelné. Takže bych spíše upřednostňovala, aby stát velmi tvrdě a hlavně rychle reagoval na neplatiče jednak v nejkratší časové lhůtě, tj. např. po 2 měsících neplacení, a to zabavením majetku, zmrazením mzdy a podobnými nástroji. Zkrátka zaměřit se na revizi stávající procedury a zamyslet se nad tím, zda-li současný systém nastavení nechrání spíše neplatiče než samoživitele.
Vím, že se lidé během svého života dostanou do situací téměř neřešitelných a hodně závažných. Proto ale znovu musím apelovat na všechny. Demokracie a svoboda není anarchie, nespočívá v tom, že máme hlavně práva. Máme především povinnosti a všichni musíme přijmout osobní odpovědnost. Za sebe, za svoji rodinu, za své bližní. Musíme vnímat realitu, ve které žijeme, učit se z toho, co jsme prožili a mít schopnost dívat se do vlastní budoucnosti, která je z 90 % jen v našich rukách. A to je to, co se nám stále nedaří. Většina lidí stále „čeká na svého Godota“, který by je zachránil. Pokud každý jeden z nás nezmění svůj přístup k vlastní existenci, tak se nezmění nic. Mějte to, prosím na paměti.
Radka Maxová
