Největší problémy: ekonomika a energetika
Když si shrneme, co jsou největší problémy současnosti (pomíjím kovid), objevují se hlavně dvě témata: ekonomika a energetika. Je na tom zajímavé, že minimálně jedna z těchto krizí je zcela jistě uměle vyvolaná. Ano, ta energetická.
Astronomické schodky státních rozpočtů zasekla Babišova vláda. Všem se před volbami přidalo, ale stejně to prostě pro ANO nakonec nedopadlo dobře. Bylo to referendum o Babišovi a vysoká volební účast rozhodla ve prospěch podvodných koalic.
Ekonomika se bude dlouho a bolestivě zotavovat. Je potřeba zajistit vyšší příjmy státu a seškrtat zbytné výdaje. Předražené zbrojní zakázky a neadresné sociální dávky jsou zatím podle všeho mimo ohrožení. Navíc na Úřadu vlády vzniká dalších 74 služebních a pracovních míst, aby tři noví ministři měli koho úkolovat, přestože jejich agenda zatím není vůbec jasná. Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP09) a Pirátů a STAN zatím odmítá debaty o zvyšování daní, ale na druhou stranu opatrně hovoří o zrušení tzv. daňových výjimek. Těch je jen pro upřesnění něco málo přes 170. Třeba důchody a výsluhy policistů a vojáků. Všem těm co by se jich to týkalo doporučuji proto zbystřit pozornost.
Energetická krize vznikla rostoucími cenami energií a předražováním cen emisních povolenek, které Evropská komise záměrně stahuje z trhu a tím rostou jejich ceny, protože zcela nesmyslně si je může na burze koupit kde kdo. Nejvíce spekulanti. A to se ještě plně nerozjel Green Deal EU (Zelený úděl), který staví na hlavu jakékoli rozumné hospodaření s energetickými zdroji v rámci EU.
U energetické krize se to teprve rozjíždí a projevuje se to u těch lidí, kteří měli smlouvu s dodavatelem energií, který zkrachoval (což se už blíží milionu domácností, tedy teoreticky, zprůměrovaně, cca 2,5 milionům občanů ČR), u těch, kteří nemají fixované smlouvy, a vlastně u všech spotřebitelů v ČR zažívajícím značný inflační nárůst cen (zvýšení ceny energií je jedním z faktorů od 90. let v ČR nevídané inflace).
Celkově můžeme říct, že následkem těchto dvou krizí, se život českých občanů skokově zhoršuje. Bohužel k tomu významně přispívá členství České republiky v EU. Předchozí vlády nechaly unijní byrokraty "řádit" v dobách, kdy o nic moc nešlo, a oni si na to zvykli. Dnes mohou kdejaký velmi hloupý plán i tak protlačit unijním legislativním procesem a donutit i ty členské státy, která s ním nesouhlasí, k jeho realizaci pod hrozbou milionových denních pokut za neplnění. Bohužel takzvaně zleva i zprava (tentokrát spíš s pasivní rolí EU) se nám dostává dalšího podnětu k zhoršení našich životů, a to potenciální vojenský konflikt na Ukrajině (nebo směrem k Bělorusku, ale to snad není nyní tak akutní). Co nedobrého se nám však děje za strany EU?
Zlo hlasování kvalifikovanou většinou
Může za to hlavně přistoupení na špatný mechanismus hlasování kvalifikovanou většinou, který byl široce prosazen na úkor principu jednomyslnosti běžně používaném v mezinárodních institucích. Pro přijetí rozhodnutí je třeba většina 55 % členských států, které současně tvoří 65 % obyvatel EU. Kvalifikovaná většina je tedy extrémně nevýhodná pro menší a méně lidnaté státy EU, což jsou zejména bývalé státy RVHP začlenění do EU, tedy ČR, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko. Polsko je na tom jen velmi nevýznamně lépe. Také si vzpomeňme, jak k tomu došlo. Před vstupem bývalých států RVHP (dnes spíš označovaných jako V4 plus) do Evropských společenství (dnes EU, ale marketingově byl tento název používán už minimálně od 90. let) k 1.1.2004 se dlouhou dobu vyjednávalo v rámci tzv. Konventu (kde přistupující země měly jen pozorovatelský statut bez možnosti dávat návrhy na změnu textů) o Ústavě pro Evropu. Ta ovšem neprošla vnitrostátními procedurami v několika státech (mimo jiné ji odmítla 3 referenda, ve Francii, v Nizozemí a v Irsku).
EU to ovšem neodradilo ani to, Smlouva pro Evropu byla hbitě přejmenovaná na Lisabonskou smlouvu, jen lehce kosmeticky upravena, a prosazena. A to prosazení bylo leckde poněkud "na sílu" - jako u nás, kde bylo prezidentu Václavu Klausovi různě vyhrožováno, pokud nepodepíše, až nakonec se skřípěním zubů Lisabonskou smlouvu podepsal. V Irsku se zase tak dlouho opakovalo referendum, dokud nevyšlo "správně". Zajímavá je citace z článku 14. června 2008, kdy byl veřejně oznámen výsledek irského zamítnutí Lisabonské smlouvy (iRozhlas) "Z čistě právního hlediska znamená, byť i jediné odmítnutí smlouvy její konec, protože k jejímu přijetí s ní musí vyslovit souhlas všech 27 členů Unie.". Jak je vidět, i přes takové překážky se EU dokáže přenést, když chce něco opravdu prosadit. A Lisabonskou smlouvou se marketingovému názvu EU dostalo právní zakotvení v zakládacích smlouvách Evropských společenství.
EU tedy s původně přínosného sdružení (resp. tří různých sdružení EHS, EURATOM a ESUO) dostala do stádia organizace, kde se slabší musí podřídit silnějším. Slabší už ani nemají nějakou samostatnou politiku, ať už obchodní, zemědělskou, zahraniční nebo zdravotní. A je vcelku jedno, co se o tom píše v základních smlouvách o EU. Česká republika je jedním ze států, které jsou na tom nejhůř. Poslouchat směrnice a nařízení musíme, ale z toho členství v EU je zároveň stále čím dále menší přínos. A pokud bychom snad chtěli neposlouchat, budou nám vyhrožovat jako Maďarům nebo Polákům odebráním dotací, resp. stopnutím přerozdělování financí z Fondu obnovy (Next Generation EU, původně 750 mld. Euro), na který si EU půjčila a za který členské státy ručí.
Řešením je odchod z EU, resp. funkční zákon o referendu, včetně referenda o vystoupení z EU. Tomu se ale stávající vládní garnitura bude bránit zuby nehty. Pro SPD je to ale jednou z největších výzev a priorit, protože hájíme zájmy našich občanů. Naši slušní a pracující občané jsou pro nás na 1. místě!
