Když Česká republika vstupovala do EU, probíhala v roce 2003 velká kampaň ve všech médiích i na plakátovacích plochách. Kampaň PRO VSTUP do EU. Hlasům proti vstupu nebyl dopřán velký prostor a už vůbec státní finance. Tedy o nějaké vyváženosti, nebo veřejné diskusi pro a proti nebyl dán dostatečný prostor. Dost to připomíná nedávnou a vlastně ještě probíhající kampaň Tečka pro větší očkování naší populace proti Covidu-19. Roztomilé je, jak se záhy ukázalo, že to žádná tečka není a budou požadována další a další přeočkování. Každý je přenašeč bez ohledu na očkování.
Společné politiky znamenají – rozhoduje EU
Podobně to bylo s EU. Později se ukázalo, že po vstupu do EU se na tuto organizaci převedly významné pravomoci, jako rozhodování v zemědělství, obchodu, dopravě a ohledně měny (ta poslední pro státy, které přijaly euro, ale částečně i pro ty ostatní). To jsou tak zvané společné politiky, ve kterých se členské státy podřizují rozhodování na úrovni EU, tedy hlavně rozhodování Evropské komise.
Koordinované politiky – také rozhoduje EU, když se jí zachce
Dále existují koordinované politiky. To se týká hospodářské politiky, sociální politiky, ochrany životního prostředí, průmyslové politiky, ochrany spotřebitele, zdravotnictví atd. V těchto oblastech se postupně EU nejvíce „roztahovala”, aby získala více pravomocí na úkor členských států. Vidíme to jasně třeba v oblasti zdravotnictví. Jak to, že vakcíny proti Covid-19 posuzuje jen agentura EU zvaná EMA (Evropská léková agentura), ale národní SÚKLy se do samostatné práce v této oblasti nehrnou? Vlády lehkomyslně předávají stále další kousky kompetence do té doby národní na unijní úroveň. Podobně je to i v jiných oblastech.
Oblasti, kam EU členským státům nezasahuje, už téměř neexistují
Teoreticky by tak měly zbývat oblasti, které nejsou vůbec dotčené politikami ani politickou praxí EU. Vnitřní organizace států (ale pamatujete si ten tlak na přijetí tzv. Služebního zákona?), organizace ozbrojených sil (shoda pouze na programu PESCO), mzdová politika, organizace zdravotnických služeb, justice (ale co ten veřejný evropský žalobce?), veřejný pořádek a bezpečnost (co směrnice o zbraních?), veřejná správa. V každé z těchto oblastí by se daly najít příklady, kterými se EU vlamuje do právních řádů členských států pod falešnými záminkami. Oblíbené jsou ochrana životního prostředí, prevence praní špinavých peněz a ochrana vnitřního trhu EU. Zkrátka EU se nedá jen tak odradit nedostatkem kompetencí udělených základními smlouvami.
Lisabonský velký skok v převedení kompetencí na EU
Velký skok předávání kompetencí na úroveň EU představovala Lisabonská smlouva, proti jejímuž podpisu donquichotsky leč marně bojoval bývalý český prezident Václav Klaus. Tehdy se hlavně rozšířily hlasovací poměry v neprospěch malých a středních států EU a zřetelně narostl vliv velkých lidnatých států EU. Zejména prostřednictvím rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou na většinu témat řešených v EU místo hlasování jednomyslného, ve stylu jeden stát, jeden hlas, jak je obvyklé v mezinárodních organizacích. Nyní je to jedny státy – slabý hlas (jedná-li se o ČR, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko apod.) a druhé státy – silný hlas (Německo, Francie, Španělsko, Itálie). Rozhodujícím kritériem je počet obyvatel, tedy jsou zvýhodněné velmi hustě zalidněné státy, což ale země V4 plus nejsou.
Odtud plyne snaha a často úspěšná snaha, „poučovat” jiné státy, vychovávat je a bránit prosazení jejich oprávněných zájmů v EU. Tento „evropský neokolonialismus” se stále prohlubuje. Jak nám bylo slibováno, že vstupem do EU posílíme ekonomiku České republiky, že doženeme Rakousko a Německo, tak to se během současné podoby a fungování EU evidentně nikdy nestane. Právě mechanismy fungování EU tomu brání. Nechali jsme se zkrátka nachytat a stali jsme se montovnami a skladišti za třetinové mzdy oproti západu. Chybí nám finální produkce výrobků s vysokou přidanou hodnotou, která by umožňovala zaměstnavatelům zásadně zvýšit mzdy svých zaměstnanců.
V následujících letech nás čeká velké rozhodování, jestli se dobrovolně necháme pohltit do evropské federace Green Dealu anebo tomuto osudu pokusíme uniknout. Mlčení v tomto případě znamená souhlas. Je potřeba přijmout zákon o referendu, kterému se ale všechny ostatní strany zastoupené ve Sněmovně brání. Takže chce to prostě trpělivě a tvrdošíjně bojovat, což SPD dělá od počátku svého založení. Tak nám držte palce i nadále. Budeme to potřebovat.
