Pozemní vojsko Armády ČR by mělo po letech různých změněných koncepcí, škrtů a napnutých armádních rozpočtů, dostat kvalitní vybavení. Sice s rozdílnými pohledy, ale byly na to finanční prostředky i vůle politických stran. Výběrové řízení už se blížilo do finále a probíhaly zkoušky funkčních vzorků nabízených vozidel za pozornosti médií i poslanců. Vše se vyvíjelo docela dobře, vypadalo to, že se vše podaří završit a Armáda ČR bude konečně zase schopná plnit svoji roli při obraně teritoria České republiky s modernější výzbrojí a technikou, k čemuž nezbytně potřebuje dostatečně vyzbrojené a vycvičené pozemní síly. Teď je vše opět v nedohlednu.
Od vstupu ČR do NATO hlavní financování Ministerstva obrany (MO) je prioritně směrováno nikoliv na zajištění obrany státu, ale pro potřeby zahraničních operací, a to i do těch bez mandátu OSN. Navíc do oblastí, která nejsou v zájmu České republiky (Afghánistán, Irák, Mali). Dlouhodobě volám po unifikaci a spolupráci se státy V4+ na modernizačních projektech. To je ale pro MO a tuto vládu pouhá fikce.
Žijeme v neklidných dobách 21. století, leccos se může zvrtnout a být soběstační v potravinách, energetice, a hlavně obraně je prostě nutné a žádoucí. Konflikty jsou dnes těžko predikovatelné, bezpečnostní situace se mění k horšímu a nemůžeme si dovolit nemít fungující armádu, dostatečně vybavenou a s možností ihned a na našem území logisticky zabezpečit opravitelnost a bojeschopnost své výzbroje a techniky. Je potřeba být v těchto otázkách soběstační za všech podmínek, a nikoliv se spoléhat na někoho jiného, jestli nám v neklidných dobách bude vůbec schopen něco dodat anebo zabezpečit (viz třeba hygienické roušky a respirátory v počátku pandemie, které prostě nikde najednou nebyly, anebo za neskutečné ceny).
Je jasné, že korona krize oslabila fungování celé naší společnosti a také finančně vyčerpala jak jednotlivce, rodiny, živnostníky, podnikatele a podniky, ale i stát, který musel a bude muset hradit rozsáhlé škody a jejich náhrady za uzavření různých provozů a nemožnost podnikání a výkonu zaměstnání. Mnohdy podle výroků soudů a NKÚ nezákonně. Nynější odklad zakázky na BVP s tím sice vypadá provázaný, ale není tomu tak. Především by ale MO mělo zrychlit a zefektivnit strategické a významné veřejné zakázky obecně. Pokud by se neotálelo, mohlo se to všechno stihnout ještě včas. Výmluvy na kovid nejsou relevantní. Původně se soutěže účastnili čtyři zájemci, aktuálně jsou ve hře tři výrobky: Lynx, ASCOD a CV90. Tedy od německého, amerického a švédského výrobce.
Důležitá součást zakázky na BVP je ale také dostatečné zapojení podniků našeho obranného průmyslu. Na jednu stranu máme dva státní podniky v této oblasti a potřebujeme tam udržet pracovní místa, schopnosti a výrobní a servisní kapacity. Na stranu druhou zde vznikly a vznikají firmy a podniky, které vytvářejí další pracovní místa a deklarují své schopnosti a ambice se podílet na armádních zakázkách po celou dobu jejich životního cyklu. Nyní dochází k dalšímu odkladu, protože dva z výrobců požádali o prodloužení lhůty pro dodání finálních nabídek. Zatím do 1. září 2021.
K odkladům ale nedochází jen tak z ničeho nic. Počátkem května tohoto roku začalo Ministerstvo průmyslu a obchodu požadovat, aby se výroba BVP zcela přesunula na české území, aby byl vytvořen podnik se státní majoritou, který by BVP v ČR přímo vyráběl (obdobně aktuálně postupují Maďaři). Do té doby měl stačit požadavek MO, že se na zakázce mají ze 40 % podílet české firmy. Pak tu také byla ta záležitost s financováním a MO upřesnilo, že se dodání BVP, a tedy i placení roztáhne do více let. Konkrétně se prodlouží o dva roky, tedy by dodávky probíhaly celých 7 let od roku 2022 do roku 2028.
Navíc někteří poslanci z hnutí ANO polemizují nad počtem 210 kusů a navrhují čísla menší. To vše jsou příznaky toho, že pochybnosti o zakázce vzrůstají hlavně v řadách hnutí ANO. Nelze ale takto střílet od boku a manipulovat s čísly. Je jasné, že rozpočet MO na následující roky bude něco mezi 1, 45-1, 47 % HDP. V následujících letech tedy dostane MO minimálně o 11 miliard korun méně, než původně počítalo. Je proto potřeba přehodnotit strategické dokumenty s ohledem na tuto predikci výše rozpočtů na následující roky. To vše se musí promítnout do úkolů pro armádu, následně do jejího střednědobého plánování a teprve potom do změn Koncepce výstavby AČR (KVAČR). Až na základě toho lze kvalifikovat počty a druhy hlavních druhů výzbroje a techniky pro zajištění úkolů obrany.
Dávat MO více peněz je ale stejně zbytečné, protože je ministerští úředníci stejně neumí utratit. Několik málo příkladů alespoň za poslední rok: 2,9 mld Kč vloni kráceno, 2 mld Kč vloni nespotřebovány, 10 mld Kč krácen rozpočet na základě požadavku KSČM, byly postupně sice vráceny, ale z důvodu pozdního připsání prostředků muselo být 2,1 mld Kč již přesunuto do dalšího plánovacího období, 4,2 mld Kč přesunuto dále jako 1. neuskutečněná splátka právě za nová pásová BVP, a 550 mil Kč pokuta ÚOHS za nákup amerických výběhových vrtulníků. Suma sumárum: 11, 7 mld korun mínus jenom za poslední rok!
Jak to teď se zakázkou na BVP dopadne, je ale ve hvězdách. Nicméně podle harmonogramu MO bude stejně celou zakázku podepisovat až nová vláda. Doufejme, že jí nebude chybět odvaha, tak jako chyběla všem vládám od roku 2004. Všechny tyto vlády (Špidlova, Topolánkova, Nečasova a Sobotkova) se totiž zásadně podepsaly na současném stavu armády. Prostě nerealizovaly nutné modernizační projekty, přestože to již tehdy bylo nutné, a to proto, protože měly tehdy jiné priority. Ale tehdy v dobách ekonomické konjunktury to šlo, zatímco dnes to bolí, a bude to bolet hlavně vojáky, kterým patří náš obdiv a poděkování za vše, co prováděli a provádějí pro nás všechny v rámci boje s pandemií. Ti zase nebudou mít nic kromě slibů. A slibem přeci nezarmoutíš. Takže navrhuji přejmenovat MO na Ministerstvo slibů a nadějí.
