Středomořské státy přitom usilují o to, aby migrační pravidla počítala s povinnými kvótami pro každou unijní zemi. Takže bylo to uloženo k ledu, aby s tím teď elitáři z EU opět vyrukovali. Jakože v době koronaviru šlo udržet zavřené hranice a nyní to již nejde? Evropské vnější hranice jsou stále uzavřené a bez platných dokladů případně víza by se sem neměl nikdo dostat. Zřejmě to, co se v současné době děje v USA nestačí a máme tady zažít výhledově také peklo, jaké prožívá v současnosti multikulturní Amerika. Kdyby raději zajistili ochranu vlastních hranic jednotlivých států, ale to bychom asi chtěli po EU příliš.
To ale není jediná cena za naše členství. Není od věci si ji rozklíčovat a říct si, zda je to cena přiměřená. A zda je v ní započítané vše.
Celkové naše platby do rozpočtu EU v roce 2019 byly 51, 4 miliard Kč. Když chceme vědět, jak se tyto platby počítají, musíme hledat tzv. čistou pozici ČR vůči EU. Započítané jsou celkem tři položky. Procento z výběru DPH, procento z hrubého národního důchodu (HND) a cla, která bychom jinak vybrali pro ČR. Když nám v ČR výběr DPH klesne, klesne i příspěvek do EU, podobné je to s HND. Tyto hodnoty se snížily ve většině členských zemí EU v souvislosti s řešením nákazy koronavirem SARS-CoV2, tedy členské státy odvádějí do rozpočtu EU znatelně méně. K tomu odcházející Velká Británie, která do celkového rozpočtu EU přispívala částkou okolo 9%. To je znatelný výpadek a proto teď EU nutně musí být ve finančních problémech (například výdaje na úřednický aparát v Bruselu a Strassburgu jsou víceméně fixní), což nenápadně maskuje "dárcovská" iniciativa vybrání co nejvíce dalších peněz realizovaná Německem a Francií.
EU nás však stojí daleko více než je oficiálně deklarováno. Co je třeba připočíst, to jsou náklady na úrovni jednotlivých ministerstev za jejich cesty do Bruselu, náklady na evropské sekce, všechny úředníky v nich (mzdy, sociální a další odvody a technické vybavení, údržba budov, nákup a údržby služebních vozidel). U ministerstev to samozřejmě nekončí.
Mnoho veřejných finančních prostředků (zejména krajských a obecních) nemůžeme volně investovat do toho, co by bylo potřeba (třeba nový vodovod), protože je třeba spoluúčast (kofinancování), aby se vůbec podařilo čerpat peníze z fondů EU, a ne vždy strukturální fondy umožňují daný typ investice. Přednost tedy často dostane ten projekt, který lze spolufinancovat ze zdrojů EU, a na jiné se nemusí dostat (např. rozhledna v údolí).
Další náklady představují programy, do kterých nás EU nutí svou legislativou. Například nás donutili angažovat se v obnovitelných zdrojích energií, zpočátku na 8%. To následně mělo za důsledek přijetí legislativy k podpoře slunečních elektráren. Na tom se "napakovali" solární baroni natolik, že jde o částku srovnatelnou s původně plánovaným zadlužením státního rozpočtu nebo s celým oficiálně deklarovaným ročním příspěvkem do EU. Tenhle případ je nejvíc viditelný, ale není osamocený. Investice, ke kterým nás nutí členství v EU totiž vzhledem k obrovské výměně legislativy za tu, která je v souladu s legislativou EU, ani pořádně vyčíslit nejde.
A co naopak finančně získáváme zpět z EU? Jistě obchodní přístupy na západní trhy a možnost našich občanů tam být zaměstnaní nebo podnikat. Současně jsme ale také otevřeli náš trh pro západní výrobky a umožnili přístup jejich firem na náš pracovní a podnikatelský trh. Odliv zisků z ČR, hlavně ve formě zisků a dividend svým zahraničním matkám, dosahuje ročně okolo 300 miliard Kč (mezi 6-7 % našeho HDP).
Co ale dostáváme zcela konkrétně? Slib, že se můžeme ucházet o poskytnutí příspěvků ze strukturálních fondů EU. Jsou spletité, nepřehledné, je okolo nich hodně administrativy a není jisté, že ty peníze nakonec dostaneme. Naši úředníci je neumí často ani řádně zprocesovat, natož čerpat. Když je už dostaneme, není jisté, že je nakonec nebudeme muset vracet. Připomíná to automat na sladkosti, kam hodíme peníze a doufáme, že něco vypadne. Dočkat se ale v konkrétním případě nemusíme. Jestli jsme peníze z EU dostali, se dozvíme až zpětně, když se vyhodnotí celé rozpočtové období. Vzniká tím i podhoubí pro korupci (viz aktuálně 22 obžalovaných v souvislosti čerpáním dotací z ROP Severozápad).
EU také nelituje financí, aby se sama propagovala a informovala veřejnost, jak je členství v EU výhodné a štědré. Na marketing musí totiž jít povinná část investic získaných ze strukturálních fondů. To jsou ty známé cedule: Financováno ze strukturálních fondů Evropské unie. Nic o tom, že to jsou peníze členských států a kým to bylo spolufinancováno. Zásluhy musí být připsány EU a když se něco nepovede, je to vina členského státu, že nesprávně implementoval směrnici EU.
A teď nás ještě čeká další víceletý finanční rámec EU, tedy plán rozpočtu EU na dalších 7 let. Ten je zcela šílený a v současné podobě neakceptovatelný.
Česká republika se má už i oficiálně dostat mezi čisté plátce, tedy bude zpět dostávat méně než do EU pošle. To závisí na úrovni infrastruktury jednotlivých regionů (NUTS). Navíc Evropská komise chce zvýšit odvody do rozpočtu EU z 1% HND na 2% HND. Pro představu, jen tento nápad by pro ČR znamenal navýšení plateb do EU o 37,3 miliard Kč (a to jsme loni platili 51,4 mld Kč). Když k tomu připočteme finančně brutální projekt "Green Deal", což je zadlužení na 50 let dopředu z ekologických důvodů a plánované nulové uhlíkové stopy. Jsou tu ale snahy EU vytáhnout z nás peníze mnoha dalšími způsoby (přímé daně rovnou pro EU, dárcovská konference na koronavirus, kde země aktivně se bránící viru ke své ekonomické škodě mají nakonec platit ve formě úvěrů a půjček těm, kdo nic dělat nechtěli a neudělali). To jsou jasné důvody, proč není nutné naše členství v EU zbytečně protahovat. (Záměrně pomíjím likvidaci našeho zemědělství a potravinové soběstačnosti).
Řešením je SPD navrhovaný zákon o referendu, kde by naši občané sami mohli rozhodnout, jestli za stávajících podmínek chtějí v EU zůstat, anebo nikoliv. Pro mě osobně je to prostě příliš drahý byznys, který si nemůžeme dovolit.
