Policie totiž obvinila Martina Půtu z braní úplatků při zadávání zakázky na opravu kostela sv. Máří Magdaleny v Liberci. Ta hlavní věc, totiž důkaz, že pan Půta podlehl mámení mamonu, schází. Místo toho je veřejnost policií navedena, aby si všechno hezky česky domyslela. Pan Půta se totiž několikrát sešel se zástupci Metrostavu na benzínové pumpě. Všeobecně se předpokládá, že na benzínových pumpách se schází lumpové, vrazi, korupčníci a v nejhorším případě řidiči. Semínko pochybnosti bylo zaseto. Politik si o nějaké presumpci neviny v očích veřejnosti může nechat pouze zdát. Je-li policií obviněn, je politicky mrtev. Pan Gazdík žije v iluzi, že pan Půta bude očištěn a vrátí se do svého předsednického křesla. U nás je zvykem, že se podobné kauzy vyšetřují několik let. Za tu dobu ze semínka pochybnosti vyroste strom s pevnými kořeny: Martin Půta je obviněný z korupce. Slušnější novinář sice bude psát o „údajné korupci,“ ale český čtenář si na přívlastky nepotrpí. Celé to má pochopitelně nepříjemné politické dopady; netýká se to pouze pana Půty, ale celého STANu. Domnívám se, že právě o tom to celé je.
Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček oznámil, že africká ebola nás stála už 24,5 milionů korun. To nejsou výdaje poskytnuté formou humanitární pomoci na provoz nemocnic někde v Guineji, Libérii nebo Sierre Leoně, ale skutečné náklady vynaložené na boj proti ebole v České republice. A to přes to, že u nás nebyl zaznamenaný ani jediný případ onemocnění ebolou a riziko případného rozšíření prakticky nehrozí. V roce 2009 jsme vydali 110 milionů na nákup vakcín proti tzv. prasečí chřipce. Očkovat se nechalo 66.000 lidí – a 600.000 vakcín se spláchlo do záchodu. Každý rok v České republice na chřipku umře 2500 lidí a je přitom úplně jedno, jestli zrovna řádí prasečí, ptačí nebo tulení chřipka. Utrácíme peníze za strach, ale ignorujeme skutečné nebezpečí. Kdyby stát investoval peníze místo do boje s větrnými mlýny do prevence proti šíření některých nemocí, bylo by to užitečnější. Například každých 40 hodin se v České republice nakazí jeden člověk virem HIV. Jeho léčba nás bude stát 170.000,- Kč ročně.
Zaujala mě zpráva, že hrad Bečov vydal další poklad: sbírku 133 láhví koňaku, šampaňského a vína z konce 19. století v úhrnné hodnotě 20 milionů. Přiznám se, že jsem vůbec netušil, že kromě relikviáře sv. Maura se v roce 1985 na Bečově našlo i něco dalšího. Docela by mě zajímalo, co se s takovou sbírkou dělá. Vzhledem k tomu, že se jedná o státní zámek, tak se sbírka nedá prodat. To znamená, že ke každé láhvi se pořídí inventární karta doplněná v kolonce „pořizovací cena“ nějakým astronomickým hausnumerem. Uloží se to do sejfu a občas (třeba jednou za 10 let) se v rámci inventur láhve spočítají. Pokud by někdo obsah některé láhve šikovně vyměnil za obyčejný tuzemák, tak se na to přijde až za dalších 30 let – pokud vůbec někdy. Jediný užitek z takového pokladu bude mít pojišťovna. Skoro si říkám, jestli to není moc laciné. Kdyby to stálo pětkrát tolik, tak by byla i pojistka pětkrát dražší. A kdyby se někdy náhodou některá láhev rozbila? Pojistka přece nikdy nekryje všechno, takže - bohužel. Jo kdyby na sejf spadlo letadlo, tak to by byla jiná… Ale nevadí, pořád by se dalo těch 132 zbývajících láhví připojistit.
